Nepojmenovana - Kapitola 1

V mistnosti zazvonil telefon. Oskar se pomalu probudil a neohrabane sahl
na stolek. Pri teto narocne manipulaci mu sluchatko vyklouzlo, spadlo na
zem a zahulakalo: "Nazdaaar, tady Ben!".
Oskar zavrcel neco hodne neslusneho a hlas ze sluchatka pokracoval:
"Jedes s nama na vejlet. Rikam ti to predem, abys pak nebyl prekvapenej,
az se tam pro tebe za pul hodiny stavim."
Oskar zalovil pod posteli, vytahl sluchatko a zarval do nej bez pozdravu:
"Ses normalni?! Dyt je noc, nikam nejdu!".
"To nebyla otazka, ale veta oznamovaci", mlelo sluchatko dal odnekud zpod
postele a Oskar vztekle mrstil botou do tmy. V mistnosti se rozsvitilo.
Po kratke pauze otevrel oslnene oci a na zdi na vypinaci spatril neci
stopu. Rychle hmatl pod postel, sebral sluchatko a spustil:
"Tak poslouchej, ty blazne. JA na zadnej vejlet NEJEDU! Jasny?".
"Fajn", odpovedel Ben, "takze za pul hodiny". A zavesil.
Oskar se posadil a rekl prvni nadavku, ktera ho napadla. Chvili sedel a
pak rekl druhou. Nakonec zivl, vratil sluchatko na sve misto na stul a
o dvacet minut pozdeji byl pripraven odjet kamkoliv.

Ben je Oskaruv byvaly kolega, ktery vynika hlavne ve dvou smerech:
je mimoradne inteligentni a maximalne prasteny. Skvela kombinace, ktera
svemu vlastnikovi zajisti prusvih, kdykoliv je to mozne. Jak Oskar rikava,
"cvok". Ale ma ho rad, protoze "kde je Ben, tam se pokazdy neco deje".
A ted se neco dit rozhodne melo.
Presne za 30 minut od chvile, kdy se rozeznel zvonek na telefonu, zastekal
zvonek u dveri. Byl to ten nechutny znamy drncivy rachot zvonku u dveri,
kterym se nam zvonky snazi sdelit, ze venku nekdo je. Podobny zvuk casto
slysite, kdyz se male dite snazi vyslovit nejake pro zivot velmi potrebne
slovo. Napriklad "traverza".
Tenhle jenotvarny zvuk muze znamenat cokoliv. Milou navstevu, doporuceny
dopis, souseda bydliciho pod nami, ci utok pojistovaciho agenta.
Prave ted vsak mohl znamenat jedinou vec: ze za dvermi stoji Ben. A stal.
Mel na sobe standardni cestovni hadry, na nohou standardni cestovni boty,
na zadech standardni cestovni bagl - a kdyz mu Oskar otevrel, dival se na
nej standardnim cestovnim oblicejem cislo 19.
"Cau. Tak jdes?"
"Ahoj, Bene", zacal Oskar, ale ihned pojal podezreni. "Jaktoze jses sam?
Pojede s nama vubec nekdo?"
"Jasne ze jo", odpovedel Ben klidne. "Sosna. Ale este vo tom nevi."

Takhle nejak to bylo pokazde, protoze podobne akce byly u Bena na dennim
poradku. Kdyz se to tak vezme, vlastne na tom nebyl Oskar zas tak spatne.
Mnohem lepe, nez chudak Sosna, ktereho ted sli vzbudit a vytahnout ven na
podezrely vylet. Neni treba popisovat jejich cestu k Sosnove domu. Staci,
kdyz se zminime o vesele situaci, ktera tam vznikla diky zamcenemu vchodu,
sade zvonkovych tlacitek a vypadku pameti.
Hlavni je, ze za chvili se vydali k nadrazi i s rozespalym nadavajicim
Sosnou, na ktereho je vzdycky spoleh, protoze nepokazi zadnou legraci.
A tim mame vsechny hrdiny naseho pribehu pekne pohromade, vic uz jich
opravdu nebude. Ted se vsak vratme zpet do deje, protoze nasi hrdinove
prave dorazili na nadrazi.

"Hele, Bene, a kam to vlastne jedeme?", zeptal se u pokladny Oskar.
"To je tajny.", rekl Ben, hodil za prepazku par drobnych, usmal se na
slecnu za okenkem a strucne ji sdelil: "Trikrat kamkoliv. A co nejdriv."
Slo to jako po sadle. Dostali tri jizdenky do Nekam, vybehli ven na
nastupiste a skocili do vagonu. Ve stejne chvili rekl plechovy rozhlas
plechovym hlasem cosi plechove nesrozumitelneho, vlak se rozjel, dovedne
proklickoval mezi lidmi na nastupisti, zatroubil a fiii! - vyrazil vstric
neznamym dalavam.
Za okenkem se mihaly sloupy, stromy, kere a sloupy a stromy a sloupy.
Ben na to vsechno jen fascinovane ziral a po nekolika minutach pronesl
"Teda to je scrolling.. A to rozliseni.."
Oskar a Sosna se na sebe podivali. S takovymhle blaznem se vydali neznamo
kam, neveda co vsechno je muze potkat - a co je nejspis potka. Kdyz si
odmyslime to drobne nedorozumeni s pruvodcim kvuli obycejnemu cervenemu
drzadlu, tak cesta probehla vcelku klidne a vsichni tri ted stali na
jedne bezvyznamne zastavce uprostred poli, kde uz jiste peknych par let
zadny vlak ani nepribrzdil.

Rozhledli se. Kolem dokola se rozkladala jedna velka zarostla plocha,
pole se tu misila s loukami a celkove to tvorilo silny dojem.
"Hmm, tak kam pudem?", zeptal se po chvili povinneho ticha Sosna.
"To je fuk. Muzem to vzit treba tadyhle napric", ukazal Ben.
Po pravde receno, bylo to fuk. Nakonec to vzali tamtudy napric.
Po par kilometrech uvideli v dalce "Neco jako maly mesto", jak to velmi
spravne odhadl Ben. Zamirili tim smerem a za chvili rozeznali par chalup
a maly kostelik. Nakonec vysli na silnici, ktera je pohodlnne dovedla az
do mestecka.
Vypadalo to tu docela normalne, presto se ale celou dobu nemohli zbavit
zvlastniho pocitu, ze tu neco neni v poradku. Rozhlizeli se kolem dokola,
aby zjistili, cim by to mohlo byt. Na ceste potkali jen par zaparkovanych
aut, prevraceny cirkusovy vuz, cekarnu na autobus a ctyri kanoe. Zkratka
nic neobvykleho.
Stred mestecka tvorilo namesti, ktere kolem dokola obchazely stare domy.
Pychou namesti byla kamenna kasna, momentalne bez vody a telefonni budka,
momentalne bez pristroje. Jak se rozhlizeli, zvlastni pocit u nich silil.
Ben se najednou necekane zastavil a rekl: "Moment.. A kde sou lidi?"
"Ted si trefil hlavicku na hrebicek!", pochvalil ho Sosna.
"Vazne", pridal se Oskar, "A ja porad, co mi tu chybi."
"No nerikam, ze musim lidi videt kazdej den, ale nekdy se bez nich clovek
proste neobejde.", rekl Ben.
"Jakto?", zeptal se Sosna.
Ben neodpovedel, zahnul k mistnimu hostinci a vesel dovnitr. Oba dva ho
neochotne nasledovali.
"Hele, Bene", zacal opatrne Oskar, "Vid, ze se nezlejes jako minule?"
"Vypada to tak", odpovedel smutne Ben a rozhledl se po prazdne mistnosti.
"Halo, je tu nekdo?", pokusil se Sosna kohosi privolat. Marne.
"Hmm, asi to bude samoobsluha", rekl si Ben a hrnul se k vycepu.
Obesel pult, sebral pullitr a zacal vselijak kroutit uzaverem na pipe.
Necim podobnym vetsinou kroutite tak dlouho, dokud:
a) to neukroutite,
b) neco nevytece,
c) vas to neprestane bavit.
Ben patril do skupiny "ce je spravne" a vzdal to pomerne brzy.
"Sakra. Mi nerikejte, ze tu nikde nemaj' ani zadny lahvace.", zaklel.
Nakonec otevrel nejakou lednici, zakrenil se, vyndal z ni nekolik lahvi
zlataveho peniveho moku a razem byl na odchodu. Pak se v nem asi hnulo
svedomi, tak zalovil v kapse a nechal na pulte nejake drobne. Vysli ven.

Namesti bylo liduprazdne. Kolem dokola nebylo zivacka. Ani mrtvacka.
Ani nemrtvacka.
"To je jak v hororu", prohlasil Oskar.
"To nerikej", upozornil Sosna. "Aby se ti to nahodou.."
"Nevideli ste tady nakou lampu?", zeptal se najednou Ben.
Sosna udivene vzhledl. "K cemu?"
Benovi se v ruce blyskla jedna z lahvi. "Nemam ji o co otevrit".
"Ne, nevideli", zvysil Oskar hlas v domeni, ze mu tim v necem zabrani.
"Skoda", rekl Ben a vytahl z kapsy otvirak.
Odnekud z dalky se ozvalo tlumene chrapteni, snad z obecniho rozhlasu.
Nikdo si ho ale nevsimal, protoze vsichni koukali co nejdriv vypadnout.
Nebylo to tak obtizne, hned za mestem odbocili na polni pesinu, prosli
kratkym uvozem a za chvili uz jim pod nohama lupalo jehlici. Byli v lese.
Cesta prijemne ubihala a Ben se zbavil posledni prazdne lahve.

"Hele, tamhle v tom vysokym krovi se neco hejblo", hlasil Oskar.
"Hmm, zas nakej houbar", zavrcel Sosna, ale Ben se hned chytil:
"Blbost. Kde by se tu vzal houbar. Spis to bude ten lev."
"JAKEJ lev, Bene?", zeptal se vyznamne Oskar.
"No ten, jak jim pred chvili zdrhnul."
"Coze?"
"No hlasili to, kdyz sme prochazeli tim mesteckem."
Teprve ted Oskarovi doslo, PROC bylo namesti tak liduprazdne a ucitil
slabe mrazeni v zadech.
"A taky rikali, ze prej je nebezpecnej."
"Mlc, Bene!", okrikl ho Sosna. "V tom krovi vazne neco je."
"Hele, radsi odsud vypadnem", navrhl Oskar.
"Nikdy! Ja chci lva!", zvolal Ben a vykrocil ke krovi.
Oskar ztuhl jako sosna a Sosna se nezmohl na jedine slovo.
Stacila chvilka, aby Ben zmizel v porostu mladych smrcku a kolem
nastalo hrobove ticho. Ubehlo par minut a nic se nedelo.

"Hele", zacal nesmele Oskar, "nemeli bysme mu jit na pomoc?"
"To zvladne", utesil ho Sosna a udelal dva kroky zpet.
Po dalsich peti minutach byla situace stejna a Oskar zacal vazne:
"No.. Mozna bysme se tam vazne meli podivat. Jestli to nebyl lev,
tak se vlastne nemusime bat.."
"A co kdyz byl?"
"Tak uz taky ne, protoze nazranej lev neutoci", uzavrel Oskar logicky.
Po chvili vahani vstoupili oba do krovi, kde nejakou dobu zmatene tapali.
Nakonec se dostali na vyslapanou cesticku, ktera je zavedla na palouk.
Sotva vypluli z mlazi a oprasili se, uvideli Bena, jak sedi na zemi a
hypnotizuje stary parez.
Sosna se nastval: "To snad neni mozny! Tak von si tu normalne sedi!"
Ben sebou trhl a otocil se. "Co? Jo, to ste vy. Co tu delate?"
"Zachranujem te", zabrucel Oskar.
"Muzes nam rict, co tady blbnes?!", zeptal se Sosna.
"Ja..", rekl Ben pomalu.
"No?", zvysil hlas Sosna.
"Rad bych vam predstavil svyho novyho kamarada", zacal Ben a ukazal na
velky, mechem zarostly parez, ktery mel tak pokroucene koreny, ze vypadal
spis jako nejake podivne zelene stvoreni. "Tak tohle je.."
"Ummm", reklo stvoreni, "ja mam dneska naozeniny."

Bylo uz k veceru, kdyz vsichni tri stoupali do kopce a mirili ke skalnimu
previsu, kde se rozhodli prenocovat. Cesta to nebyla dvakrat schudna a
navic se Ben zacal projevovat zvysenou aktivitou hlasivek.
"Vy ste stejne skvely kluci, fakt. No ne, hele vazne. Ja vas obdivutento,
obdivuju. Cek de jednou na vejlet a vy s nim. To ja bych nemoh'."
Oskar a Sosna zaryte mlceli.
"Jo a to uz sem vam rikal, to jak se definuje pre.. pe.. deropremptron?
Ne? No to vam musim povedet, to je ohromne zajimava vec.."
A nasledovala dlouha prednaska o definici retropedonu, kterou Sosna
neposlouchal a Oskar si z ni zapamatoval jen to, ze kocka nesmrdi.

Kdyz dosli k previsu, byla uz tma, byli silne unaveni a meli hlad.
Vecere probehla tak, ze z batohu vytahli par veci, o kterych se podle
hmatu domnivali, ze jsou k jidlu - a snedli je. Pak zalezli do spacaku a
cekali na spanek. Odnekud z hloubi lesa se ozval tahly rev doprovazeny
nekolikerym zavytim.
"Se tem sykorkam divim, ze zpivaj i v noci", rekl Ben.
Oskar unavene namitl: "To nebyla sykorka."
"Tak co teda? Netopyr?"
Oskar to pro dnesek radsi vzdal, zahrabal se hluboko do spacaku a snazil
se co nejrychleji usnout.
"Nebo spacek. Urcite to byl spacek."
Ale to uz Oskar nevnimal, protoze spal a prave ted se nalezal kdesi
daleko od lidi, uprostred louky plne kyticek, obklopen hejnem motylu.
Rostla tu spousta keru a taky jeden hodne stary dub, na nemz visel
obeseny trpaslik.

Rano bylo chladno. Sosna vstal jako prvni a hned se pustil do pripravy
vydatne snidane. Po nem se probudil Oskar a nakonec i Ben. Ten se vubec
budi zajimavym zpusobem. Nejdriv se zacne prevalovat a vydavat zvlastni
zvuky nizkeho kmitoctu. Potom se nahle prudce posadi a prasti se skalou
o hlavu. Ulehne, chvili premysli a potom zarve: "Jaaau!"
Pak vysune rozcuchanou hlavu, zivne, zamzoura, podrbe se a rekne:
"Sakra.. Kde to sem? A ktery je stoleti?"

Ranni naladu spravil az pohled na kotlik, ve kterem bublalo neco moc
zajimaveho a odkud se linula bajecna vune. Z erarniho chleba ubyly tri
velke kusy a vsichni se s chuti pustili do jidla.
"Nechces prikusovat?", zeptal se Oskar a podaval Benovi cosi zeleneho.
"Co je to?", zeptal se Ben neduverive.
"Allium cepa".
"Fuj, to bych teda nezral", osklibl se Ben.
"Cibule", dodal Oskar a zazubil se. "Velmi chutna zelenina".
"Ukaz, dej to sem", hmatl Ben rychle po celem svazku a dal uz jen
spokojene chroupal.
"Nevideli jste tu nekde takovej malej balicek?", zeptal se najednou Sosna.
"Jakej?"
"No asi takhle velkej. Byla v nem brezova kura na ohen. Urcite sem ho mel
vcera v baglu, ale ted ho nemuzu najit.."
"Ty nadelas pro brezovou kuru. Dej pokoj.", smal se Ben.
Nakonec Sosna kousky z balicku nasel.. Ve zbytcich po veceri.
Vsichni si po namahavem spanku jeste chvili odpocinuli a pak sli dal.

Kolem byla krasna nedotcena priroda. Jak Slunce vychazelo, jeho paprsky
menily barvu z odstinu cervene na zlutou a skrz listy stromu vrhaly na
zem slozite obrazce. Na strani prebehla srnka, o ktere Sosna tvrdil, ze
je to kamzik, ale byl to zajic. Netrvalo dlouho a stali na vrcholu kopce.
"Jeee, tam dole je tak krasne.", zasnil se Ben pri pohledu do udoli.
"Hmm, tak proc sme lezli nahoru, kdyz dole je tak krasne!?", zahucel
Sosna, ale jeho slova prerusilo vzdalene hrmeni.
"Bude bourka", oznamil Oskar.
"Tobe taky nic neujde", rekl Sosna.
"Hmm, jenze kde?", hledel Oskar na modrou oblohu v dali.
Najednou se ozval Ben. "Mam takove tuseni, ze.."
"Bud zticha!", okrikl ho Sosna.
A pravem, protoze pokazde, kdyz ma Ben 'takove tuseni', skonci to spatne.
Jako ted. Pod vlivem Benova 'takoveho tuseni' se vsichni tri obratili.
Cele nebe za nimi bylo huste pokryto cernymi mraky.
"A hele, tamhle uz prsi", ukazal Oskar na destivou stenu v dalce, ktera
se k nim rychle priblizovala. Vypadalo to jako hra stinu, kterou kreslily
mraky po zemi. S udivem zirali na to velkolepe divadlo, ktere jim priroda
poskytla. Za chvili jim doslo, ze prave TED tu jako divaci nejsou - a dali
se na utek. Podarilo se jim ubehnout sotva par metru, kdyz se cerne mraky
prehouply pres vrchol kopce a rychle zaspinily nebeskou modr.

"Na me kaplo", postezoval si Ben.
"Na me taky", pridal se Oskar.
"Co budeme delat?", navrhl reseni Sosna.
Jeste chvili bezeli dolu jako o smrt, kdyz nahle vprostred stremhlaveho
padu zahledl Ben na upati hory temny otvor. Rychle vstal a zavelel:
"Tamhle se schovame!"
Vsichni okamzite prudce zmenili smer a za okamzik docvachtali ke spasnemu
otvoru, ktery ustil do nitra hory. Vskocili dovnitr, slozili se na zem a
dlouho se nezmohli na nic jineho, nez tezce oddechovat a hloupe se smat.
"Tak tohle bylo tesny", prohlasil Ben.
"Este chvili a mohli sme zdimat spodky, hehe".
Oskar se podival na oba zmokle kamarady a radsi nic nerikal.
Mirne naklonene pruhy deste pleskaly o zem a rozstrikovaly blato.
"Vidim, ze se nam pude skvele dolu", osklibl se Sosna a koukal pritom
na potucky vody, ktera s sebou brala hlinu do udoli a menila svah na
prvotridni kluziste.
Sosna se teprv ted zacal venovat mistu, kam vlezli. Byla to jeskyne s
rovnym dnem a oblymi stenami, jako stvorena pro nekoho, kdo hleda ukryt
v desti.
"Bez obav", snazil se oba uklidnit Ben.
"Tyhle lijaky netrvaj dlouho. Jak rychle prijdou, tak zas odejdou."
"Jo. Kdybys aspon tak nefunel", namitl Oskar.
"Kdo? Ja?!" branil se Ben - a Sosna zbledl.
"He.. hele..", zakoktal.
Tri pary oci se zadivaly do sera a spatrily tam ctvrty.
"To sme teda v peknym pruseru", zaseptal Ben, kdyz se vzpamatoval.
"Vopatrne, at ho nevyplasime. Deme vocad. Rychle!"
A dest nedest, ihned vypalili ven takovou rychlosti, jako kdyby je snad
honil lev. S hruzou v ocich a bez sance zabrzdit leteli z kopce dolu.
Nastesti kopec koncil. Nanestesti potokem.
"Eeeeeeeee!", prijelo bahno Ben.
"Uhuuuuuuu!", prijelo bahno Sosna.
"Aaaaaaaaaabl bl!", zahucelo do vody bahno Oskar.
Silny proud jim umoznil overit Bernoulliho rovnici v plnem rozsahu a po
par marnych tempech zjistili, ze vystoupi, az bude chtit voda. Vzniklou
situaci skvele vyresil strom, lezici v ceste. Mozna by mu podekovali, ale
to by nesmel byt obrostly sipky. Vsichni tri se po nem vyskrabali na breh
a svalili se do travy. Nemelo smysl se schovavat, nebylo kam.
Prselo jeste asi pul hodiny, potom sum deste zeslabl a skrz mraky projely
paprsky Slunce. Vzduch se prosytil chladnym dechem vody a ze zmacenych
stromu opadavaly posledni kapky. V okolni prirode zavladlo posvatne ticho,
prerusovane jen obcasnym splouchanim potoka, tleskanim kapek, vzdalujicim
se hrmenim a Sosnovou stupidni hlaskou: "Je hele, duha."



© 1996 Pasoft







.