Nepojmenovana - Kapitola 2

O tom, ze vsechny hrdiny naseho pribehu mame pekne pohromade, jsme se
zminovali uz na zacatku. A opravdu je to tak, vsichni tuto skutecnost
zrejme vzali a asi malokdo by se nasel, kdo by pochyboval. Ani my
nepochybujeme, snad bychom k tomu mohli pripojit jen malou poznamku.
Spis poznamecku. Takovy drobny neskodny dodatek: O hrdinkach nebyla rec.

Zhruba ve stejne dobe, ale o den driv, totiz prochazela ulici neprilis
vysoka divcina. Abychom byli uprimni - to, co priroda zanedbala na jeji
vysce, uz krome sirky nikde jinde nedohnala.

Dokonce ani ten vyraz 'prochazela' neni z nejpresnejsich.
Jeji oci byly zaostreny na nekonecno, nevsimala si ani sloupu ani
uskakujicich lidi a nohy ji vedly spravnym smerem jen po pameti.

Zastavila se pred vchodem stareho opryskaneho domu a chystala se
energicky kopnout do dveri. Normalne by je otevrela s citem, jak
se na dvere slusi, ale dnes mela chut rozbit vsechno, co se ji
priplete do cesty. Tyhle dvere vsak byly natolik zkusene, ze radeji
na nic necekaly a beze slova se otevrely. Divka na okamzik znejistela,
ale vzapeti se vyraz jeji tvare upravil do podoby ulevneho pochopeni.

"A, dobry odpoledne, Janicko", pozdravil ji ze dveri hlas stare pani.
"Dobry den, pani Malkova,", ovladla se, "ukazte, ja to udelam", a opatrne
pomohla vymotat stare pani nakupni tasku z kliky.
"Jdete nakoupit? To jste mohla rict, skocila bych vam"
"Ne, dekuju, ja se potrebuju trochu projit, ale jsi mooc hodna.",
nesetrila starenka chvalou, "To vis, stara baba se musi jit obcas ven
provetrat. Cerstvej vzduch a tak."
"Aspon ze mate hezky pocasi, ale mohlo by bejt teplejs"
"Ja jsem rada, ze neni zadny horko. Tak ahoj, Janicko, ahoj."
"Mejte se", kyvla na pozdrav a zjistila, ze se na starenku smeje.

Za pani Malkovou zaklaply dvere a klapnuti dveri se parkrat probehlo po
starem dome nahoru a dolu. Na chodbu padl stin.
Jana si teprve ted uvedomila, ze tenhle kratky rozhovor ji prepnul mysleni
do trochu jine roviny a na chvili dal zapomenout na vsechny chmury.
Nadychla se. Ucitila studeny pach domu.

Rozbehla se po schodisti do tretiho patra a brala schody po dvou.
Zvuky jejich vlastnich bot si s ni zahraly na honenou, ale at se snazila
bezet jakkoliv rychle, stejne jim neutekla. Zastavila se prede dvermi.
Do tlukotu jejiho srdce doznivaly zezdola posledni kroceje jako v
podivnem choru, az umlkly docela.

Pak zachrastily klice v cistem K moll, ozvalo se dvoji hlasite cvaknuti
a nevrly zvuk unavenych pantu.
Jana vesla dovnitr. Tise ji privitala usmevava predsin.
Hmm, nikdo doma, ale nic jineho vlastne necekala. Zbytek rodiny se
toulal buhvikde a vsichni se sejdou jako vzdycky az vecer u televize.
Mela na to vlastni nazor, ale radeji se s nim nikde nesirila. Kazdy ma
prece pravo delat si co chce.

Dosla do kuchyne a napila se bublinkateho nic ze sifonove lahve.
Dala si jeste jednou a vzpomnela si, ze porad nosi v tasce nove bombicky,
co koupila uz pred tydnem. Dosla pro ne a dala je na misto: druha
prihradka vlevo.

Pak presla do pokoje, sedla si na pohovku a chvili pozorovala modrou sovu,
jak visi na zdi, neunavne kouli ocima sem-tam a tika.
Pohledem presla maly gobelin s Rumcajsem, ktery ani nekoulel ocima, ani
netikal, az se zastavila na pestrobarevne indianske pokryvce.
Jana se na ni dlouze zadivala a v pameti se ji zacaly objevovat obrazy
nostalgickych vzpominek, se kterymi ma onu prikryvku spojenou.
Najednou vytusila, ze se k ni pocit, ktery ji ovladal jeste pred chvili,
zase vraci. Zatala rty a pesti. Ne, takhle s ni uz nikdo jednat nebude.
Musi se nejak uklidnit. Nezustane tu uz ani chvilku.

Zvedla se, dosla ke sve skrini a bez premysleni z ni vyndala par veci.
Vsimla si, ze na dno vypadl modry pasek. Sebrala ho, slozila a vratila ke
kimonu. Pak do stareho prosoupaneho batohu nahazela nejake hadry na ven,
otluceny hrnek, nuz - a pridala k tomu, co nasla v kuchyni.
Dokoncila baleni, srovnala batoh a pevne utahla kozene reminky.
Nakonec si na krk uvazala satek, sebrala ze supliku foukaci harmoniku
a kdyz za ni bouchly dvere, na stole zbyl jen narychlo napsany papir:
"Mam vseho dost, tak me teda par dni neuvidite. Mejte se hezky. Jana."

Zamirila ven z mesta. Cestu znala nazpamet, chodivala tudy celkem casto,
kdyz utikala betonovym sarkofagum a hledala utociste mezi zelenymi
dlanemi matky Prirody. Konecne minula posledni zed, ktera ji pripominala
mrtvou sed za zady a pokracovala dal, uz mnohem klidnejsi, uvolnenejsi
a svobodnejsi.

Nechame ji, at si jde, dokud ji nohy nesou. Urcite si zatim spravi naladu
koukanim na obrovske zelene dlane kolem, poslechem vetrne symfonie,
obdivem ptaciho zpevu a premyslenim nad tim, proc vsechny kaminky vsude
na svete krupou pod botami uplne stejne. Mozna dokonce casem vytahne
harmoniku a neco pekneho nam zahraje.

Vratme se ted k nasim plavcum, kteri odpocivaji po obdivuhodnem sportovnim
vykonu. Mraky uz davno odtahly hledat si zabavu jinam, vyslo prijemne
slunicko a za chvili nikdo nepozna, ze do kraje zavital dest.
Na brehu reky pobihaji tri mladenci v trenyrkach a vnucuji kolemrostoucim
stromum sve saty.

"Triko uz je suchy", promackaval Ben kus hadru visici na vetvi.
"Jo, ale kalhoty budou par minut potrebovat", provedl Oskar nepresny odhad.
Najednou spatrili, jak se k nim podel reky vraci Sosna, na prvni pohled
skliceny.
"Co je?"
"Je to v pytli", stezoval si Sosna, "Uplaval mi pytel".
"Teda batoh", dodal.
"Tyblaho, nekecej, to neni mozny, koukal ses poradne?"
"Jo"
"Sakra chlape, proc to davas z ruky, kdyz vis, ze to budes potrebovat?"
Uprene se mu zadival do tvare.
"Nojo, ja vim, voda", nevydrzel Ben jeho pohled, "Bylo tam neco dulezityho?"
Sosna vyvalil oci.
"Dulezityho?! Umrem hlady v divocine! Mel jsem tam JIDLO!"
"Hmm, tak to je vazny", rekl Ben a vzpomnel si, jak rano v ramci vyvazeni
stability nakladu prestehovali vsechno jidlo k Sosnovi.
Oskar se sehnul a zacal obracet haldu veci na zemi.
"Pockejte, mam dojem, ze jsem tu nekde zahlid.. Moment, uz to hled.."
Chvile napjateho ticha.. Asi tak..
"Je tady!", zvolal Oskar a vytahl na svetlo krabicku olejovek.
"Uau! Sem s ni!", slintal Sosna, "Mas otvirak? A taky kousek chleba?
Nemusi ho bejt moc, staci tak krajic nebo dva.."
"Sosno.."
"Nebo tri, kdybyste si ode mne chteli taky trochu vzit.."
"Sosno!"
"No dobre, tak dva, ale budu mit hlad.."
"Sosno!!"
"Co je?"
"Nemame otvirak."
"Jo, takze jenom pulku patky, malinkou kurci.. COZE?!"
"Mne uplaval a tuhle Ben ma akorat ten svuj na flasky", ukazal prstem Oskar.
Ben se zarazil a chvili se zdalo, ze se nad necim rozhoduje.
"No dobre", rekl nakonec, "Abyste si nemysleli.. tak abyste vedeli.."
Vahave dosel ke stromu, vzal sve kalhoty a vytahl neco z kapsy.
Dvakrat to potezkal, rozmachl se a.. frrrr.. zblunk!.
"Spokojeni?", zeptal se s viditelnou ulevou.

Rika se, ze smich, ten poradny smich, ktery zacne nutkavym pohihnavanim,
prejde do hysterie a konci uvolnujicim smichem od srdce, resi konfliktni
situace a prispiva ke zlepseni vseobecne nalady.
Nasi hrdinove jim vyresili konfliktni situaci a zlepsili vseobecnou naladu.
Potom pomalu dosusili pradlo, sbalili co se dalo a vyrazili na dalsi cestu.
Snad by jeste stalo za zminku, ze se predtim pokusili nekolikrat nasilim
donutit krabicku, aby vydala obsah, ale krabicka se branila velmi statecne
a v jednom pripade dokonce zautocila. Obet utrpela lehke zraneni zubu a
ustni dutiny, takze to vzdali.

Oskar si prohlizel krajinu a kontroloval strategicke rozmisteni mracku.
"Jde se nam docela fajn, zejo. Dokonce si myslim, ze ta mala koupel celkem
bodla", rekl Oskar a daval si zalezet, kdyz vyslovoval mala.
"A cho idlo?", zacal znovu Sosna.
"Nemluv porad vo jidle, to ti nestacily ty volejovky? Kvuli tobe zacinam
mit hlad", okrikl ho Ben.
Sosna sviral v jedne ruce leskly hranaty predmet, druhou si drzel pusu a
napadaly ho ty nejzvrhlejsi myslenky, co by se dalo provest krabicce
olejovek.
Oskar mel uz peknou chvili vycitky svedomi a rozhodl se s nimi skoncovat.
"Bene?"
"Hmm?"
"Hele.. to, no.. vazne ti neni toho tvyho otviraku lito? Vis, ja to tak
vlastne ani nemyslel, kdyz jsem rikal, ze.."
Ben se zacal smat.
"Ne, vubec!" Fakt ne. Stejne jsem ho nasel. A vis vubec, kolika zpusobama
se da takova flaska vodevrit?"
Oskarovi sklaplo. Jednak se ho silne dotklo, ze se to Bena nedotklo a navic
tusil, co bude nasledovat. Hodinova prednaska o otevirani lahvi.

"Tak uplne nejcastejsi je to vo hrebik nebo sroubovak. Proste zastrcis pod
vicko, pssss - a je to votevreny. Nebo vo lampu, vzpominate jak sem hledal
ve meste lampu? Tak na ni je dole takovej sroub a kdyz tam.."
Sosna bedlive poslouchal, jestli by neco nepochytil a Oskar se prepnul do
spaciho rezimu.
"Trochu slozitejsi je to vo druhou flasku, to se musi obe sikovne zahaknout
do sebe a kdyz zapacis, jedna z nich povoli. Nebo vo stul, to ji polozis
vickem na hranu, prastis do ni a pssss!"
"Pssss?", zeptal se pro kontrolu Oskar, jehoz spici rezim nebyl bez chyby.
"Jo, pssss. Kdyz se chlasta na stavbe, mas spoustu moznosti. Treba vo futro
dveri, vo zednickou lzici nebo vo kolecko. Tam se to musi zahaknout za tu
diru co je v ty trubce. Ma to spravnej prumer. Taky sem to videl vo zub."
Sosna zaupel.
"Promin", dodal Ben nepritomne a pokracoval: "Da se to i vo brejle, ale
musej mit spravnej smrnc. Jak ho nemaj, tak je to pul napul, rozumis.
Kdo z koho, bud brejle nebo flaska"
"Smrnc", rekl Oskar.
"Presne tak. Vetsinou to teda vyhrajou brejle.."
Ben mluvil a mluvil, cesta ubihala a pocit nejlepsiho kuchare v nich kazdym
krokem silil. Ben dokoncil prednasku.
Oskar ji prestal vnimat uz u hrebiku a Sosna ted opatrne zacal:
"To je fakt skvely, to s tema flaskama.."
"To teda je", nafoukl se Ben za sve znalosti.
"A hele, treba.. no me to jenom napadlo, kdyz ses takova bedna na ty flasky,
jestli tam taky nemas nejakou fintu na pikslu volejovek?"
"Bedna na flasky?! Ja??", zamracil se Ben.
"Ale jo", usmal se po chvili, "V takovym pripade bych asi pouzil otvirak".
Sosna posmutnel.
"Je, to je ale peknej klacek, ten si vemu", rekl najednou Ben a shybl se.
"Takovej cistej, hladkej.. Kamarade, budes moje hul", urcil mu osud a pro
dalsi cestu se ho odmital zrict.

Prechazeli dalsi vetsi louku a pomalu si zacinali zahravat s myslenkou,
ze sejdou do nejake vesnice a vyzebraji tam neco na zub. Na obzoru v dalce
se cervenal maly ostruvek strech, tak se bez dlouheho rozhodovani vydali
k nemu.
Vyhled na krajinu byl prekrasny, kolem se rozkladaly zelene kopce a kopecky,
obcas pokryte lesem jak neholena brada. Basnici a geodeti tomu rikaji
pahorkatina, obycejni lide to nazvou proste kopce. U uredniku a osob se
sedavym zamestnanim se vzil nazev desny krpaly, pro nekoho to jsou vrchy,
pro jineho zase..
"Jo, hory, ty ja proste miluju", zacal Ben, aby prehlusil kruceni v brise a
Sosnovy neustale zminky o jidle. Zastavil se, oprel se o hul a vychutnaval
krasy krajiny.

"Hory, hory.. kdyby tu bylo aspon neco k.."
"Zklapni!", neudrzel se Ben.
"Nojo porad.. Taky me nemusite furt.. Vidim jaabkaa! Strasne moc jableek!",
zarval nahle Sosna, az se ostatni lekli.
"Huraa!", vyskocil a hnal se smerem k ohrade, za kterou se skvely krasne
jablone s jeste krasnejsimi plody.
"No to je parada! To se nazereme!", vykrikl Ben, strcil do Oskara a oba
bezeli za Sosnou. Sotva se ocitli u ohrady, zacli se drapat nahoru a za
okamzik uz kraceli po zahrade k prvnimu osypanemu stromu na obzoru.
"Co kdyz to neci je?", zkusil namitnout Oskar.
"Jasne. Nase!", umlcel ho Ben.
Uz se skoro blizili k jedne vypasene jabloni, uz ocima vybirali prvni z
jablecnych obeti a tesili se na skvele pochutnani, kdyz tu nahle..

"Nevotacejte se, za nama je neco straslivyho", rekl Oskar.
"Co je mu?" zeptal se Ben starostlive.
"Nevim, to ma z urcite z hladu. Najime se.", doporucil Sosna.
"Jasne", kyvnul Ben - a zdalo se, ze reci o jidle mu uz tolik nevadi.
"Jestli von treba nemysli toho vobrovskyho psa, co jde za nama..", zmenil
tema Sosna.
"To sakra ze myslim", a neotacejte se tam.

"Je hele pejsek!", ohledl se Ben a zastavil.
Vsichni kolem uzasli. Ten hafan vypadal jako.. no jako velky zly pes.
"Pocem.. no pocem, hodnej", zacal se s nim Ben mazlit, "Kde mas pana?".
"Hodnej.. Jaau! Ty bestie nechas toho! Pustis!"
Pak bylo videt, jak Ben bleskurychle popadl svoji hul..
"Rikam ti to naposled po - dob - rym!"
Pes zaknucel.
"Zeryku k noze!", uslyseli - a zahledli cloveka, jak specha smerem k nim.
Nastesti to stihnul.
"Hej, toho cokla byste si mel hlidat, kouknete co mi udelal", zaloval Ben.

"Ja ti dam hlidat, ty holomku! Slapete po MYM pozemku!", zacal muz bez
pozdravu, "Plot jste nevideli, co?"
"Plot? Vy rikate ty ubohy rade dvoumetrovej kulu a vostnatymu dratu plot?",
vyjel na nej Ben ostre, "Tak pardon, ale taky ste tam moh' dat nejakou
ceduli, pane!"
Muz podobnou odpoved rozhodne necekal. Otevrel usta a chtel neco rict,
ale vysla z nej jen nejaka neurcita samohlaska.
"Navic mate mit psa uvazanyho u boudy a ne ho poustet proti chudakum
pocestnejm lidem jako my.", pridal si Ben, ktery byl bohuzel neustale v
presvedceni, ze ON je ten dobry.
"To by vam ho moh' klidanko kdokoliv zastrelit, ani byste nemrk'!"
Oskar sykl: "Nedrazdi ho!"
"No jasne! Vas pes je silne vohrozenej druh, takze vite co my ted udelame?
Kouknete se tamhle, vidite to?", ukazal Ben energicky nekam pred sebe.
"Tak vidite to?!", zvysil hlas.
Muz se zmatene otocil a zapatral pohledem ve smeru, ktery Ben naznacil.
"Zdrhaamee!", zarval Ben jak nejsilneji mohl a strhnul kamarady k zbesilemu
uteku na konec zahrady. Nebylo to daleko, ale zmateny muz si po chvili
uvedomil, ze stale drzi psa za obojek.. A pustil.. Nastesti pozde.
Pres plot preletela posledni postava, dole se mohl jezevcik ustekat a na
zahrade zbyla lezet jenom ta Benova hul.

Pozdeji, v dostatecne vzdalenosti od zahrady a v bezpeci lesa, se citili
o mnoho lepe.
"Proc my musime mit dycky takovou smulu?", zacal Ben.
"Takovy krasny jabka. Taky se moh' s nama rozdelit, skrblik jeden.", dodal
Sosna, ktery mel porad hlad.
"Pockejte.. tise!", zavelel Oskar.
"Co je?"
"Pssst!", polozil Oskar ukazovacek na rty a zaposlouchal se do zvuku lesa.
"Neco slysim", dodal septem.

Nasi kamaradku Janu jsme svemu osudu zanechali vcera vecer, kdyz byla
jeste kousek od mesta. Dnes je to lepsi, ma za sebou noc v prirode a
uz na tom rozhodne neni jako vcera. Slape si to pekne po ceste a brouka
si nejakou improvizovanou hudbu:
"Hmmm hm hmmmm hmmmm.."
Usmala se.
Vytahla z kapsy harmoniku a zkusila, jestli hraje. Vlastne se ji jeste
nestalo, aby nehrala, ale patrila proste k tem lidem, kteri si takhle
harmoniku pred hranim zkousi. Nikdo nevi proc.
Ozvala se sada tonu, ktera se pisemne dost spatne popisuje, ale kterou
nastesti treba popisovat neni, protoze si to vetsina lidi vyzkousela
a vi, o co jde. Patrite-li k te mensine, pokusime se pro vas ten zvuk
vystihnout jako: "Fui - fiju".
Vsechno je v poradku, harmonika funguje a Jana hraje prvni pisnicku.
Neni dulezite jakou, protoze hraje hezky a umi jich hodne, takze si sem
muzete klidne doplnit nejakou vasi oblibenou - a ona vam ji rada zahraje.
Proste takova pisnicka na prani. S tim se v knizce moc casto nesetkate.
Kdyby vam snad jedna pisnicka nestacila a chteli byste jich vic, proste
si to prectete znovu a vyberte si nejakou jinou. Opakovanym ctenim tohoto
odstavce muzete dokonce stravit s prateli prijemny vecer plny hudby.

"Ja to taky slysim.", septal Ben, "Harmonika. Neco mi to pripomina".
"Jo, tu melodii znam, ale nejak si nemuzu vzpomenout na nazev", rekl Oskar.
"Tady neco nehraje.. Tady neco hraje", pridal se Sosna.
"Jdeme?"
"Jdeme."
A sli. Nebylo to jednoduche, les byl v tech mistech hustsi a zvuk se jim
chvilemi ztracel. Museli se vzdycky zastavit, zachovat absolutni ticho a
urcit novou polohu, coz jim zdroj zvuku neulehcoval, nebot byl evidentne
v pohybu. Nakonec ale vypadli z krovi a uvideli ji. Sla proti nim a mozna
se i trochu lekla, protoze prestala hrat. Preletla nase hrdiny jedinym
zkoumave-kritickym pohledem a razem ji bylo vse jasne.

"Ahoj", zacala, protoze nekdo zacit proste musi.
"Hoj ahoj hoj", zamumlali sborem a snazili se protistranu podrobit stejne
zkoumavemu pohledu, ale nebylo jim jasne ani o chlup vic nez predtim.
Kdovi, jak to ty holky delaj.

"Kam jdete?", zeptala se, aby rec nestala.
"My nevime", odpovedel Oskar.
"No, ehm.. proste tak.. jdeme.", upresnil Ben.
"Tak to mame spolecnou cestu", mavla v sirokem uhlu do hloubi lesa.
"Nechcete se pridat?"
Koukli se na sebe, pokrcili rameny a rekli: "Tak jo".
Oprasili ze sebe jehlici a pristoupili bliz.
"Ben", rekl Ben.
"Oskar", rekl Oskar.
"Sosna", rekl Sosna.
Chvilku zavahala a nakonec rekla: "Jana".
Pak se musela v duchu smat, ze ze vsech prezdivek a jmen, co kdy mela,
musela vybrat zrovna tuhle.
"Znate nejaky pisnicky?"

Ben uz chtel prikyvnout a rict, ze zna, ale v posledni chvili se zarazil.
Zamyslel se a zacal zoufale vzpominat na nejakou, ktera neni neslusna nebo
morbidni. Citil, ze s tou jedinou, ktera se mu vybavila, asi neprorazi.
"Co jsem mel dnes k obedu", nadhodil Sosna a polkl slinu.
Ben hodil jeho smerem varovny pohled a rozhodl se vylozit sve eso.
"Skakal pes!"
Jana se zatvarila pobavene a rekla: "Jo, ta je dobra" a zkusmo zahrala
prvnich dvanact tonu (taky jsem to musel pocitat na prstech :-)).
Tak s temahle bude aspon legrace, pomyslela si.
"Tak jdeme?"

Tak sli. Nastesti znal Oskar pisnicek dost a mohl opravit skore.

"Hele, Jani, nebudes mit u sebe nit a kousek jehly?", zeptal se cestou Ben.
"Neboj, uz to mam v planu', rekla Jana, cimz vyvedla Bena trochu z miry,
"Ale az tamhle", a ukazala na prosvitajici kraj lesa.
Sosna to uz nevydrzel a spustil: "A taky bysme neradi, kdyby sis vo nas
myslela, ze jsme treba nejaky vyzirkove, ale nem.. Mmmmm!"
Vetu nedokoncil, protoze mel pres pusu Benovu ruku.
"Toho si nevsimej, my to vod nej poslouchame celej den", omluvil ho Ben.
"A pro tebe mit jehlu muze, co? To je nespravedl.. Mmmmm!"
"Vsechno bude," rekla Jana, "tu chvilku to snad vydrzis, koukni - kraj lesa
je tamhle, a tam to vsechno vybalime".
"Je vazne?", ozil Sosna.
Oskarovi se nynejsi atmosfera moc nelibila a rozhodl se ji zmenit.
"Nebe je modry a zlaty, bila je slunecni zare.."
A povedlo se mu to. Slysel, jak se k nemu postupne pridavaji dalsi hlasy.
A zpiva dokonce i Ben. Synchronizace je horsi, ale o tu prece nejde.
"Horko rko a sva svatecni satysaty.."

Tak dosli az na konec lesa a tam se rozvalili na travu plni ocekavani,
kolem Janina batohu. Otevrela ho a uplne nejdriv z nej vytahla jablko.
"Na zatim, potom se najime vsichni", podavala ho Sosnovi.
Sosna pohledem na jablko mirne zbledl. Okamzite ho poznal. Bylo to jedno
z TECH jablek, na kterych si nemeli cas pochutnat.
"Kdes k tomu prisla?", ptal se pro kontrolu.
"Radsi jez," rekla, "nebo uz ho nechces?"
"Jo, chci!", vzal ji ho z ruky.
"Od jednoho hodnyho pana tam za lesem. Neni to daleko."
"Coze? On ti je DAL?"
"Co se divis? Kdyz tam prijdes a slusne poprosis, da ti taky."
To teda jo, pomyslel si Sosna. Da.
Ale pres drzku.
Ben zasl. Byl to strasne jednoduchy trik. Byvalo by stacilo si o ty jablka
normalne rict. Tahle moznost ho proste nenapadla. Ani by nemusel mit diru
v kalhotach. Rezignovane je svlekl a odevzdal Jane, ktera mezitim obratne
navlekla nit.

Pozoroval ji, jak sije, a pritom mu zakrucelo v brise. Ani se neohledla,
sahla do batohu a vyndala druhe jablko, stejne pekne jako to prvni.
"Vem si taky, sou dobry"
Ben kapituloval. Uchopil jablko a chvili si ho prohlizel. Presneji: dival
se sice tim smerem, ale nezdalo se, ze by mel oci zaostreny na blizko.
Pak si zamyslene ukousl. Bylo vynikajici.
"Hotovo", oznamila Jana za chvilku. "Mas to i s tim utrzenym poutkem a
dirou v kapse", usmala se - a Ben se poprve v zivote zastydel.
"Tak, a ted se najime" rozhodla. Vytahla nejake potraviny, ktere se ve
vysledku ukazaly byt gulasovkou s chlebem.
"Nic moc," rekla, kdyz si podavali lzici, "ale necekala jsem hosty".
"Aspon neco", rekl Sosna.
"Nahodou je to dobry", pochvalil jidlo Ben.
"A moc ti dekujeme, zes nas zachranila", dodal Oskar.
"Ale prosimvas", mavla rukou.
Po jidle zkusil Ben potezkat Janino zavazadlo.
"Teda! Fuj, mas to tezky jako k.. jako p.. No proste hodne tezky.
Ale tady Sosna zrovna zadnej bagl nema, tak ti s tim rad pomuze,
ZEJO Sosno?"
"Dik, ste hodny, ale batoh si ponesu sama. Jsem zvykla."

Bylo pozde odpoledne a nasi hrdinove, ted uz i s hrdinkou, se odebrali na
dalsi cestu. Chuzi si zprijemnuji zpevem a hranim na harmoniku, vypraveji
se vesele prihody a tak. Urcite se jeste dnes zastavi ve vesnici a pokusi
se doplnit zasoby. A protoze toho maji za cely den uz dost, najdou si
misto na nocleh a poradne se vyspi. A zitra..



© 1996 Pasoft







.