Nepojmenovaná - Kapitola 1

V místnosti zazvonil telefon. Oskar se pomalu probudil a neohrabanł sáhl
na stolek. Pęi této nároçné manipulaci mu sluchátko vyklouzlo, spadlo na
zem a zahulákalo: "Nazdááár, tady Ben!".
Oskar zavrçel nłco hodnł nesluĘného a hlas ze sluchátka pokraçoval:
"JedeĘ s náma na vejlet. ×ikam ti to pęedem, abys pak nebyl pęekvapenej,
aĹ se tam pro tebe za pľl hodiny stavim."
Oskar zalovil pod postelí, vytáhl sluchátko a zaęval do nłj bez pozdravu:
"SeĘ normální?! Dyč je noc, nikam nejdu!".
"To nebyla otázka, ale vłta oznamovací", mlelo sluchátko dál odnłkud zpod
postele a Oskar vztekle mrĘtil botou do tmy. V místnosti se rozsvítilo.
Po krátké pauze otevęel oslnłné oçi a na zdi na vypínaçi spatęil nłçí
stopu. Rychle hmátl pod postel, sebral sluchátko a spustil:
"Tak poslouchej, ty blázne. JĆ na Ĺádnej vejlet NEJEDU! Jasnś?".
"Fajn", odpovłdłl Ben, "takĹe za pľl hodiny". A zavłsil.
Oskar se posadil a ęekl první nadávku, která ho napadla. Chvíli sedłl a
pak ęekl druhou. Nakonec zívl, vrátil sluchátko na své místo na stľl a
o dvacet minut pozdłji byl pęipraven odjet kamkoliv.

Ben je Oskarľv bśvalś kolega, kterś vyniká hlavnł ve dvou smłrech:
je mimoęádnł inteligentní a maximálnł praĘtłnś. Skvłlá kombinace, která
svému vlastníkovi zajistí prľĘvih, kdykoliv je to moĹné. Jak Oskar ęíkává,
"cvok". Ale má ho rád, protoĹe "kde je Ben, tam se pokaĹdś nłco dłje".
A teâ se nłco dít rozhodnł młlo.
Pęesnł za 30 minut od chvíle, kdy se rozeznłl zvonek na telefonu, zaĘtłkal
zvonek u dveęí. Byl to ten nechutnś známś drnçivś rachot zvonkľ u dveęí,
kterśm se nám zvonky snaĹí sdłlit, Ĺe venku nłkdo je. Podobnś zvuk çasto
slyĘíte, kdyĹ se malé dítł snaĹí vyslovit nłjaké pro Ĺivot velmi potęebné
slovo. Napęíklad "traverza".
Tenhle jenotvárnś zvuk mľĹe znamenat cokoliv. Milou návĘtłvu, doporuçenś
dopis, souseda bydlícího pod námi, çi útok pojiĘčovacího agenta.
Právł teâ vĘak mohl znamenat jedinou vłc: Ĺe za dveęmi stojí Ben. A stál.
Młl na sobł standardní cestovní hadry, na nohou standardní cestovní boty,
na zádech standardní cestovní bágl - a kdyĹ mu Oskar otevęel, díval se na
nłj standardním cestovním obliçejem çíslo 19.
"Çau. Tak jdeĘ?"
"Ahoj, Bene", zaçal Oskar, ale ihned pojal podezęení. "JaktoĹe jseĘ sám?
Pojede s náma vľbec nłkdo?"
"Jasnł Ĺe jo", odpovłdłl Ben klidnł. "Sosna. Ale eĘtł vo tom neví."

Takhle nłjak to bylo pokaĹdé, protoĹe podobné akce byly u Bena na denním
poęádku. KdyĹ se to tak vezme, vlastnł na tom nebyl Oskar zas tak Ępatnł.
Mnohem lépe, neĹ chudák Sosna, kterého teâ Ęli vzbudit a vytáhnout ven na
podezęelś vślet. Není tęeba popisovat jejich cestu k Sosnovł domu. Staçí,
kdyĹ se zmíníme o veselé situaci, která tam vznikla díky zamçenému vchodu,
sadł zvonkovśch tlaçítek a vśpadku pamłti.
Hlavní je, Ĺe za chvíli se vydali k nádraĹí i s rozespalśm nadávajícím
Sosnou, na kterého je vĹdycky spoleh, protoĹe nepokazí Ĺádnou legraci.
A tím máme vĘechny hrdiny naĘeho pęíbłhu płknł pohromadł, víc uĹ jich
opravdu nebude. Teâ se vĘak vračme zpłt do dłje, protoĹe naĘi hrdinové
právł dorazili na nádraĹí.

"Hele, Bene, a kam to vlastnł jedeme?", zeptal se u pokladny Oskar.
"To je tajnś.", ęekl Ben, hodil za pęepáĹku pár drobnśch, usmál se na
sleçnu za okénkem a struçnł jí sdłlil: "Tęikrát kamkoliv. A co nejdęív."
Ťlo to jako po sádle. Dostali tęi jízdenky do Nłkam, vybłhli ven na
nástupiĘtł a skoçili do vagónu. Ve stejné chvíli ęekl plechovś rozhlas
plechovśm hlasem cosi plechovł nesrozumitelného, vlak se rozjel, dovednł
prokliçkoval mezi lidmi na nástupiĘti, zatroubil a fííí! - vyrazil vstęíc
neznámśm dálavám.
Za okénkem se míhaly sloupy, stromy, keęe a sloupy a stromy a sloupy.
Ben na to vĘechno jen fascinovanł zíral a po nłkolika minutách pronesl
"Teda to je scrolling.. A to rozliĘení.."
Oskar a Sosna se na sebe podívali. S takovśmhle bláznem se vydali neznámo
kam, nevłda co vĘechno je mľĹe potkat - a co je nejspíĘ potká. KdyĹ si
odmyslíme to drobné nedorozumłní s prľvodçím kvľli obyçejnému çervenému
drĹadlu, tak cesta probłhla vcelku klidnł a vĘichni tęi teâ stáli na
jedné bezvśznamné zastávce uprostęed polí, kde uĹ jistł płknśch pár let
Ĺádnś vlak ani nepęibrzdil.

Rozhlédli se. Kolem dokola se rozkládala jedna velká zarostlá plocha,
pole se tu mísila s loukami a celkovł to tvoęilo silnś dojem.
"Hmm, tak kam pudem?", zeptal se po chvíli povinného ticha Sosna.
"To je fuk. MľĹem to vzít tęeba tadyhle napęíç", ukázal Ben.
Po pravdł ęeçeno, bylo to fuk. Nakonec to vzali tamtudy napęíç.
Po pár kilometrech uvidłli v dálce "Nłco jako malś młsto", jak to velmi
správnł odhadl Ben. Zamíęili tím smłrem a za chvíli rozeznali pár chalup
a malś kostelík. Nakonec vyĘli na silnici, která je pohodlnnł dovedla aĹ
do młsteçka.
Vypadalo to tu docela normálnł, pęesto se ale celou dobu nemohli zbavit
zvláĘtního pocitu, Ĺe tu nłco není v poęádku. RozhlíĹeli se kolem dokola,
aby zjistili, çím by to mohlo bśt. Na cestł potkali jen pár zaparkovanśch
aut, pęevrácenś cirkusovś vľz, çekárnu na autobus a çtyęi kánoe. Zkrátka
nic neobvyklého.
Stęed młsteçka tvoęilo námłsti, které kolem dokola obcházely staré domy.
Pśchou námłstí byla kamenná kaĘna, momentálnł bez vody a telefonní budka,
momentálnł bez pęístroje. Jak se rozhlíĹeli, zvláĘtní pocit u nich sílil.
Ben se najednou neçekanł zastavil a ęekl: "Moment.. A kde sou lidi?"
"Teâ si trefil hlaviçku na hęebíçek!", pochválil ho Sosna.
"VáĹnł", pęidal se Oskar, "A já poęád, co mi tu chybí."
"No neęikam, Ĺe musim lidi vidłt kaĹdej den, ale nłkdy se bez nich çlovłk
prostł neobejde.", ęekl Ben.
"Jakto?", zeptal se Sosna.
Ben neodpovłdłl, zahnul k místnímu hostinci a veĘel dovnitę. Oba dva ho
neochotnł následovali.
"Hele, Bene", zaçal opatrnł Oskar, "Viâ, Ĺe se nezlejeĘ jako minule?"
"Vypadá to tak", odpovłdłl smutnł Ben a rozhlédl se po prázdné místnosti.
"Haló, je tu nłkdo?", pokusil se Sosna kohosi pęivolat. Marnł.
"Hmm, asi to bude samoobsluha", ęekl si Ben a hrnul se k vśçepu.
ObeĘel pult, sebral pľllitr a zaçal vĘelijak kroutit uzávłrem na pípł.
Nłçím podobnśm vłtĘinou kroutíte tak dlouho, dokud:
a) to neukroutíte,
b) nłco nevyteçe,
c) vás to nepęestane bavit.
Ben patęil do skupiny "cé je správnł" a vzdal to pomłrnł brzy.
"Sakra. Mi neęikejte, Ĺe tu nikde nemaj' ani Ĺádnś lahváçe.", zaklel.
Nakonec otevęel nłjakou lednici, zakęenil se, vyndal z ní nłkolik lahví
zlatavého płnivého moku a rázem byl na odchodu. Pak se v nłm asi hnulo
svłdomí, tak zalovil v kapse a nechal na pultł nłjaké drobné. VyĘli ven.

Námłstí bylo liduprázdné. Kolem dokola nebylo Ĺiváçka. Ani mrtváçka.
Ani nemrtváçka.
"To je jak v hororu", prohlásil Oskar.
"To neęíkej", upozornil Sosna. "Aby se ti to náhodou.."
"Nevidłli ste tady Ąákou lampu?", zeptal se najednou Ben.
Sosna udivenł vzhlédl. "K çemu?"
Benovi se v ruce blśskla jedna z lahví. "Nemám jí o co otevęít".
"Ne, nevidłli", zvśĘil Oskar hlas v domłní, Ĺe mu tím v nłçem zabrání.
"Ťkoda", ęekl Ben a vytáhl z kapsy otvírák.
Odnłkud z dálky se ozvalo tlumené chraptłní, snad z obecního rozhlasu.
Nikdo si ho ale nevĘímal, protoĹe vĘichni koukali co nejdęív vypadnout.
Nebylo to tak obtíĹné, hned za młstem odboçili na polní płĘinu, proĘli
krátkśm úvozem a za chvíli uĹ jim pod nohama lupalo jehliçí. Byli v lese.
Cesta pęíjemnł ubíhala a Ben se zbavil poslední prázdné láhve.

"Hele, támhle v tom vysokśm kęoví se nłco hejblo", hlásil Oskar.
"Hmm, zas Ąákej houbaę", zavrçel Sosna, ale Ben se hned chytil:
"Blbost. Kde by se tu vzal houbaę. SpíĘ to bude ten lev."
"JAKEJ lev, Bene?", zeptal se vśznamnł Oskar.
"No ten, jak jim pęed chvílí zdrhnul."
"CoĹe?"
"No hlásili to, kdyĹ sme procházeli tim młsteçkem."
Teprve teâ Oskarovi doĘlo, PROÇ bylo námłstí tak liduprázdné a ucítil
slabé mrazení v zádech.
"A taky ęikali, Ĺe prej je nebezpeçnej."
"Mlç, Bene!", okęikl ho Sosna. "V tom kęoví váĹnł nłco je."
"Hele, radĘi odsud vypadnem", navrhl Oskar.
"Nikdy! Já chci lva!", zvolal Ben a vykroçil ke kęoví.
Oskar ztuhl jako sosna a Sosna se nezmohl na jediné slovo.
Staçila chvilka, aby Ben zmizel v porostu mladśch smrçkľ a kolem
nastalo hrobové ticho. Ubłhlo pár minut a nic se nedłlo.

"Hele", zaçal nesmłle Oskar, "nemłli bysme mu jít na pomoc?"
"To zvládne", utłĘil ho Sosna a udłlal dva kroky zpłt.
Po dalĘích płti minutách byla situace stejná a Oskar zaçal váĹnł:
"No.. MoĹná bysme se tam váĹnł młli podívat. Jestli to nebyl lev,
tak se vlastnł nemusíme bát.."
"A co kdyĹ byl?"
"Tak uĹ taky ne, protoĹe naĹranej lev neútoçí", uzavęel Oskar logicky.
Po chvíli váhání vstoupili oba do kęoví, kde nłjakou dobu zmatenł tápali.
Nakonec se dostali na vyĘlapanou cestiçku, která je zavedla na palouk.
Sotva vypluli z mlází a opráĘili se, uvidłli Bena, jak sedí na zemi a
hypnotizuje starś paęez.
Sosna se naĘtval: "To snad neni moĹnś! Tak von si tu normálnł sedí!"
Ben sebou trhl a otoçil se. "Co? Jo, to ste vy. Co tu dłláte?"
"ZachraĄujem tł", zabruçel Oskar.
"MľĹeĘ nám ęíct, co tady blbneĘ?!", zeptal se Sosna.
"Já..", ęekl Ben pomalu.
"No?", zvśĘil hlas Sosna.
"Rád bych vám pęedstavil svśho novśho kamaráda", zaçal Ben a ukázal na
velkś, mechem zarostlś paęez, kterś młl tak pokroucené koęeny, Ĺe vypadal
spíĘ jako nłjaké podivné zelené stvoęení. "Tak tohle je.."
"Ummm", ęeklo stvoęení, "já mám dnłĘka naoĹeĄiĄy."

Bylo uĹ k veçeru, kdyĹ vĘichni tęi stoupali do kopce a míęili ke skalnímu
pęevisu, kde se rozhodli pęenocovat. Cesta to nebyla dvakrát schľdná a
navíc se Ben zaçal projevovat zvśĘenou aktivitou hlasivek.
"Vy ste stejnł skvłlś kluci, fakt. No né, hele váĹnł. Já vás obdivutento,
obdivuju. Çék de jednou na vejlet a vy s nim. To já bych nemoh'."
Oskar a Sosna zarytł mlçeli.
"Jo a to uĹ sem vám ęikal, to jak se definuje pre.. pe.. deropremptron?
Ne? No to vám musim povłdłt, to je ohromnł zajímavá vłc.."
A následovala dlouhá pęednáĘka o definici retropedonu, kterou Sosna
neposlouchal a Oskar si z ní zapamatoval jen to, Ĺe koçka nesmrdí.

KdyĹ doĘli k pęevisu, byla uĹ tma, byli silnł unavení a młli hlad.
Veçeęe probłhla tak, Ĺe z batohľ vytáhli pár vłcí, o kterśch se podle
hmatu domnívali, Ĺe jsou k jídlu - a snłdli je. Pak zalezli do spacákľ a
çekali na spánek. Odnłkud z hloubi lesa se ozval táhlś ęev doprovázenś
nłkolikerśm zavytím.
"Se tłm sśkorkám divim, Ĺe zpívaj i v noci", ęekl Ben.
Oskar unavenł namítl: "To nebyla sśkorka."
"Tak co teda? Netopśr?"
Oskar to pro dneĘek radĘi vzdal, zahrabal se hluboko do spacáku a snaĹil
se co nejrychleji usnout.
"Nebo Ępaçek. Urçitł to byl Ępaçek."
Ale to uĹ Oskar nevnímal, protoĹe spal a právł teâ se nalézal kdesi
daleko od lidí, uprostęed louky plné kytiçek, obklopen hejnem motślľ.
Rostla tu spousta keęľ a taky jeden hodnł starś dub, na nłmĹ visel
obłĘenś trpaslík.

Ráno bylo chladno. Sosna vstal jako první a hned se pustil do pęípravy
vydatné snídanł. Po nłm se probudil Oskar a nakonec i Ben. Ten se vľbec
budí zajímavśm zpľsobem. Nejdęív se zaçne pęevalovat a vydávat zvláĘtní
zvuky nízkého kmitoçtu. Potom se náhle prudce posadí a praĘtí se skálou
o hlavu. Ulehne, chvíli pęemśĘlí a potom zaęve: "Jáááu!"
Pak vysune rozcuchanou hlavu, zívne, zamĹourá, podrbe se a ęekne:
"Sakra.. Kde to sem? A kterś je století?"

Ranní náladu spravil aĹ pohled na kotlík, ve kterém bublalo nłco moc
zajímavého a odkud se linula bájeçná vľnł. Z erárního chleba ubyly tęi
velké kusy a vĘichni se s chutí pustili do jídla.
"NechceĘ pęikusovat?", zeptal se Oskar a podával Benovi cosi zeleného.
"Co je to?", zeptal se Ben nedľvłęivł.
"Allium cepa".
"Fuj, to bych teda neĹral", oĘklíbl se Ben.
"Cibule", dodal Oskar a zazubil se. "Velmi chutná zelenina".
"UkaĹ, dej to sem", hmátl Ben rychle po celém svazku a dál uĹ jen
spokojenł chroupal.
"Nevidłli jste tu nłkde takovej malej balíçek?", zeptal se najednou Sosna.
"Jakej?"
"No asi takhle velkej. Byla v nłm bęezová kľra na oheĄ. Urçitł sem ho młl
vçera v báglu, ale teâ ho nemľĹu najít.."
"Ty nadłláĘ pro bęezovou kľru. Dej pokoj.", smál se Ben.
Nakonec Sosna kousky z balíçku naĘel.. Ve zbytcích po veçeęi.
VĘichni si po namáhavém spánku jeĘtł chvíli odpoçinuli a pak Ęli dál.

Kolem byla krásná nedotçená pęíroda. Jak Slunce vycházelo, jeho paprsky
młnily barvu z odstínu çervené na Ĺlutou a skrz listy stromľ vrhaly na
zem sloĹité obrazce. Na stráni pęebłhla srnka, o které Sosna tvrdil, Ĺe
je to kamzík, ale byl to zajíc. Netrvalo dlouho a stáli na vrcholu kopce.
"Jééé, tam dole je tak krásnł.", zasnil se Ben pęi pohledu do údolí.
"Hmm, tak proç sme lezli nahoru, kdyĹ dole je tak krásnł!?", zahuçel
Sosna, ale jeho slova pęeruĘilo vzdálené hęmłní.
"Bude bouęka", oznámil Oskar.
"Tobł taky nic neujde", ęekl Sosna.
"Hmm, jenĹe kde?", hledłl Oskar na modrou oblohu v dáli.
Najednou se ozval Ben. "Mám takové tuĘení, Ĺe.."
"Buâ zticha!", okęikl ho Sosna.
A právem, protoĹe pokaĹdé, kdyĹ má Ben 'takové tuĘení', skonçí to Ępatnł.
Jako teâ. Pod vlivem Benova 'takového tuĘení' se vĘichni tęi obrátili.
Celé nebe za nimi bylo hustł pokryto çernśmi mraky.
"A hele, támhle uĹ prĘí", ukázal Oskar na deĘtivou stłnu v dálce, která
se k nim rychle pęibliĹovala. Vypadalo to jako hra stínľ, kterou kreslily
mraky po zemi. S údivem zírali na to velkolepé divadlo, které jim pęíroda
poskytla. Za chvíli jim doĘlo, Ĺe právł TEů tu jako diváci nejsou - a dali
se na útłk. Podaęilo se jim ubłhnout sotva pár metrľ, kdyĹ se çerné mraky
pęehouply pęes vrchol kopce a rychle zaĘpinily nebeskou modę.

"Na mł káplo", postłĹoval si Ben.
"Na mł taky", pęidal se Oskar.
"Co budeme dłlat?", navrhl ęeĘení Sosna.
JeĘtł chvíli błĹeli dolľ jako o smrt, kdyĹ náhle vprostęed stęemhlavého
pádu zahlédl Ben na úpatí hory temnś otvor. Rychle vstal a zavelel:
"Támhle se schováme!"
VĘichni okamĹitł prudce zmłnili smłr a za okamĹik doçvachtali ke spásnému
otvoru, kterś ústil do nitra hory. Vskoçili dovnitę, sloĹili se na zem a
dlouho se nezmohli na nic jiného, neĹ tłĹce oddechovat a hloupł se smát.
"Tak tohle bylo tłsnś", prohlásil Ben.
"EĘtł chvíli a mohli sme Ĺdímat spodky, hehe".
Oskar se podíval na oba zmoklé kamarády a radĘi nic neęíkal.
Mírnł naklonłné pruhy deĘtł pleskaly o zem a rozstęikovaly bláto.
"Vidim, Ĺe se nám pude skvłle dolľ", oĘklíbl se Sosna a koukal pęitom
na potľçky vody, která s sebou brala hlínu do údolí a młnila svah na
prvotęídní kluziĘtł.
Sosna se teprv teâ zaçal vłnovat místu, kam vlezli. Byla to jeskynł s
rovnśm dnem a oblśmi stłnami, jako stvoęená pro nłkoho, kdo hledá úkryt
v deĘti.
"Bez obav", snaĹil se oba uklidnit Ben.
"Tyhle lijáky netrvaj dlouho. Jak rychle pęijdou, tak zas odejdou."
"Jo. Kdybys aspoĄ tak nefunłl", namítl Oskar.
"Kdo? Já?!" bránil se Ben - a Sosna zbledl.
"He.. hele..", zakoktal.
Tęi páry oçí se zadívaly do Ęera a spatęily tam çtvrtś.
"To sme teda v płknym prľseru", zaĘeptal Ben, kdyĹ se vzpamatoval.
"Vopatrnł, ač ho nevyplaĘíme. Deme vocaâ. Rychle!"
A déĘč nedéĘč, ihned vypálili ven takovou rychlostí, jako kdyby je snad
honil lev. S hrľzou v oçích a bez Ęance zabrzdit letłli z kopce dolľ.
NaĘtłstí kopec konçil. NaneĘtłstí potokem.
"Eeeéééééé!", pęijelo bahno Ben.
"Uhľľľľľľľ!", pęijelo bahno Sosna.
"Ćááááááááábl bl!", zahuçelo do vody bahno Oskar.
Silnś proud jim umoĹnil ovłęit Bernoulliho rovnici v plném rozsahu a po
pár marnśch tempech zjistili, Ĺe vystoupí, aĹ bude chtít voda. Vzniklou
situaci skvłle vyęeĘil strom, leĹící v cestł. MoĹná by mu podłkovali, ale
to by nesmłl bśt obrostlś Ęípky. VĘichni tęi se po nłm vyĘkrábali na bęeh
a svalili se do trávy. Nemłlo smysl se schovávat, nebylo kam.
PrĘelo jeĘtł asi pľl hodiny, potom Ęum deĘtł zeslábl a skrz mraky projely
paprsky Slunce. Vzduch se prosytil chladnśm dechem vody a ze zmáçenśch
stromľ opadávaly poslední kapky. V okolní pęírodł zavládlo posvátné ticho,
pęeruĘované jen obçasnśm Ęploucháním potoka, tleskáním kapek, vzdalujícím
se hęmłním a Sosnovou stupidní hláĘkou: "Jé hele, duha."



© 1996 Pasoft







.