Nepojmenovaná - Kapitola 2

O tom, Ĺe vĘechny hrdiny naĘeho pęíbłhu máme płknł pohromadł, jsme se
zmiĄovali uĹ na zaçátku. A opravdu je to tak, vĘichni tuto skuteçnost
zęejmł vzali a asi málokdo by se naĘel, kdo by pochyboval. Ani my
nepochybujeme, snad bychom k tomu mohli pęipojit jen malou poznámku.
SpíĘ poznámeçku. Takovś drobnś neĘkodnś dodatek: O hrdinkách nebyla ęeç.

Zhruba ve stejné dobł, ale o den dęív, totiĹ procházela ulicí nepęíliĘ
vysoká dívçina. Abychom byli upęímní - to, co pęíroda zanedbala na její
vśĘce, uĹ kromł Ęíęky nikde jinde nedohnala.

Dokonce ani ten vśraz 'procházela' není z nejpęesnłjĘích.
Její oçi byly zaostęeny na nekoneçno, nevĘímala si ani sloupľ ani
uskakujících lidí a nohy jí vedly správnśm smłrem jen po pamłti.

Zastavila se pęed vchodem starého oprśskaného domu a chystala se
energicky kopnout do dveęí. Normálnł by je otevęela s citem, jak
se na dveęe sluĘí, ale dnes młla chuč rozbít vĘechno, co se jí
pęiplete do cesty. Tyhle dveęe vĘak byly natolik zkuĘené, Ĺe radłji
na nic neçekaly a beze slova se otevęely. Dívka na okamĹik znejistłla,
ale vzápłtí se vśraz její tváęe upravil do podoby úlevného pochopení.

"Ć, dobrś odpoledne, Janiçko", pozdravil jí ze dveęí hlas staré paní.
"Dobrś den, paní Málková,", ovládla se, "ukaĹte, já to udłlám", a opatrnł
pomohla vymotat staré paní nákupní taĘku z kliky.
"Jdete nakoupit? To jste mohla ęíct, skoçila bych vám"
"Né, dłkuju, já se potęebuju trochu projít, ale jsi móóc hodná.",
neĘetęila staęenka chválou, "To víĘ, stará bába se musí jít obças ven
provłtrat. Çerstvej vzduch a tak."
"AspoĄ Ĺe máte hezkś poçasí, ale mohlo by bejt teplejĘ"
"Já jsem ráda, Ĺe není Ĺádnś horko. Tak ahoj, Janiçko, ahoj."
"Młjte se", kśvla na pozdrav a zjistila, Ĺe se na staęenku smłje.

Za paní Málkovou zaklaply dveęe a klapnutí dveęí se párkrát probłhlo po
starém domł nahoru a dolu. Na chodbu padl stín.
Jana si teprve teâ uvłdomila, Ĺe tenhle krátkś rozhovor jí pęepnul myĘlení
do trochu jiné roviny a na chvíli dal zapomenout na vĘechny chmury.
Nadśchla se. Ucítila studenś pach domu.

Rozbłhla se po schodiĘti do tęetího patra a brala schody po dvou.
Zvuky jejích vlastních bot si s ní zahrály na honłnou, ale ač se snaĹila
błĹet jakkoliv rychle, stejnł jim neutekla. Zastavila se pęede dveęmi.
Do tlukotu jejího srdce doznívaly zezdola poslední kroçeje jako v
podivném chóru, aĹ umlkly docela.

Pak zachrastily klíçe v çistém K moll, ozvalo se dvojí hlasité cvaknutí
a nevrlś zvuk unavenśch pantľ.
Jana veĘla dovnitę. TiĘe jí pęivítala usmłvavá pęedsíĄ.
Hmm, nikdo doma, ale nic jiného vlastnł neçekala. Zbytek rodiny se
toulal bľhvíkde a vĘichni se sejdou jako vĹdycky aĹ veçer u televize.
Młla na to vlastní názor, ale radłji se s ním nikde neĘíęila. KaĹdś má
pęece právo dłlat si co chce.

DoĘla do kuchynł a napila se bublinkatého nic ze sifonové láhve.
Dala si jeĘtł jednou a vzpomnłla si, Ĺe poęád nosí v taĘce nové bombiçky,
co koupila uĹ pęed tśdnem. DoĘla pro nł a dala je na místo: druhá
pęihrádka vlevo.

Pak pęeĘla do pokoje, sedla si na pohovku a chvíli pozorovala modrou sovu,
jak visí na zdi, neúnavnł koulí oçima sem-tam a tiká.
Pohledem pęeĘla malś gobelín s Rumcajsem, kterś ani nekoulel oçima, ani
netikal, aĹ se zastavila na pestrobarevné indiánské pokrśvce.
Jana se na ní dlouze zadívala a v pamłti se jí zaçaly objevovat obrazy
nostalgickśch vzpomínek, se kterśmi má onu pęikrśvku spojenou.
Najednou vytuĘila, Ĺe se k ní pocit, kterś jí ovládal jeĘtł pęed chvílí,
zase vrací. Začala rty a płsti. Ne, takhle s ní uĹ nikdo jednat nebude.
Musí se nłjak uklidnit. Nezľstane tu uĹ ani chvilku.

Zvedla se, doĘla ke své skęíni a bez pęemśĘlení z ní vyndala pár vłcí.
VĘimla si, Ĺe na dno vypadl modrś pásek. Sebrala ho, sloĹila a vrátila ke
kimonu. Pak do starého proĘoupaného batohu naházela nłjaké hadry na ven,
otluçenś hrnek, nľĹ - a pęidala k tomu, co naĘla v kuchyni.
Dokonçila balení, srovnala batoh a pevnł utáhla koĹené ęemínky.
Nakonec si na krk uvázala Ęátek, sebrala ze Ęuplíku foukací harmoniku
a kdyĹ za ní bouchly dveęe, na stole zbyl jen narychlo napsanś papír:
"Mám vĘeho dost, tak mł teda pár dní neuvidíte. Młjte se hezky. Jana."

Zamíęila ven z młsta. Cestu znala nazpamłč, chodívala tudy celkem çasto,
kdyĹ utíkala betonovśm sarkofágľm a hledala útoçiĘtł mezi zelenśmi
dlanłmi matky Pęírody. Koneçnł minula poslední zeâ, která jí pęipomínala
mrtvou Ęeâ za zády a pokraçovala dál, uĹ mnohem klidnłjĘí, uvolnłnłjĘí
a svobodnłjĘí.

Necháme jí, ač si jde, dokud jí nohy nesou. Urçitł si zatím spraví náladu
koukáním na obrovské zelené dlanł kolem, poslechem vłtrné symfonie,
obdivem ptaçího zpłvu a pęemśĘlením nad tím, proç vĘechny kamínky vĘude
na svłtł kęupou pod botami úplnł stejnł. MoĹná dokonce çasem vytáhne
harmoniku a nłco płkného nám zahraje.

Vračme se teâ k naĘim plavcľm, kteęí odpoçívají po obdivuhodném sportovním
vśkonu. Mraky uĹ dávno odtáhly hledat si zábavu jinam, vyĘlo pęíjemné
sluníçko a za chvíli nikdo nepozná, Ĺe do kraje zavítal déĘč.
Na bęehu ęeky pobíhají tęi mládenci v trenśrkách a vnucují kolemrostoucím
stromľm své Ęaty.

"Triko uĹ je suchś", promaçkával Ben kus hadru visící na vłtvi.
"Jo, ale kalhoty budou pár minut potęebovat", provedl Oskar nepęesnś odhad.
Najednou spatęili, jak se k nim podél ęeky vrací Sosna, na první pohled
sklíçenś.
"Co je?"
"Je to v pytli", stłĹoval si Sosna, "Uplaval mi pytel".
"Teda batoh", dodal.
"Tybláho, nekecej, to neni moĹnś, koukal ses poęádnł?"
"Jo"
"Sakra chlape, proç to dáváĘ z ruky, kdyĹ víĘ, Ĺe to budeĘ potęebovat?"
Upęenł se mu zadíval do tváęe.
"Nojo, já vim, voda", nevydrĹel Ben jeho pohled, "Bylo tam nłco dľleĹitśho?"
Sosna vyvalil oçi.
"DľleĹitśho?! Umęem hlady v divoçinł! Młl jsem tam JőDLO!"
"Hmm, tak to je váĹnś", ęekl Ben a vzpomnłl si, jak ráno v rámci vyváĹení
stability nákladu pęestłhovali vĘechno jídlo k Sosnovi.
Oskar se sehnul a zaçal obracet haldu vłcí na zemi.
"Poçkejte, mám dojem, Ĺe jsem tu nłkde zahlíd.. Moment, uĹ to hled.."
Chvíle napjatého ticha.. Asi tak..
"Je tady!", zvolal Oskar a vytáhl na svłtlo krabiçku olejovek.
"Uau! Sem s ní!", slintal Sosna, "MáĘ otvírák? A taky kousek chleba?
Nemusí ho bejt moc, staçí tak krajíc nebo dva.."
"Sosno.."
"Nebo tęi, kdybyste si ode mnł chtłli taky trochu vzít.."
"Sosno!"
"No dobęe, tak dva, ale budu mít hlad.."
"Sosno!!"
"Co je?"
"Nemáme otvírák."
"Jo, takĹe jenom pľlku patky, malinkou kľrçi.. COĺE?!"
"Mnł uplaval a tuhle Ben má akorát ten svľj na flaĘky", ukázal prstem Oskar.
Ben se zarazil a chvíli se zdálo, Ĺe se nad nłçím rozhoduje.
"No dobęe", ęekl nakonec, "Abyste si nemysleli.. tak abyste vłdłli.."
Váhavł doĘel ke stromu, vzal své kalhoty a vytáhl nłco z kapsy.
Dvakrát to potłĹkal, rozmáchl se a.. frrrr.. ĹbluĄk!.
"Spokojeni?", zeptal se s viditelnou úlevou.

×íká se, Ĺe smích, ten poęádnś smích, kterś zaçne nutkavśm pohihĄáváním,
pęejde do hysterie a konçí uvolĄujícím smíchem od srdce, ęeĘí konfliktní
situace a pęispívá ke zlepĘení vĘeobecné nálady.
NaĘi hrdinové jím vyęeĘili konfliktní situaci a zlepĘili vĘeobecnou náladu.
Potom pomalu dosuĘili prádlo, sbalili co se dalo a vyrazili na dalĘí cestu.
Snad by jeĘtł stálo za zmínku, Ĺe se pęedtím pokusili nłkolikrát násilím
donutit krabiçku, aby vydala obsah, ale krabiçka se bránila velmi stateçnł
a v jednom pęípadł dokonce zaútoçila. Obłč utrpłla lehké zranłní zubľ a
ústní dutiny, takĹe to vzdali.

Oskar si prohlíĹel krajinu a kontroloval strategické rozmístłní mráçkľ.
"Jde se nám docela fajn, Ĺejo. Dokonce si myslím, Ĺe ta malá koupel celkem
bodla", ęekl Oskar a dával si záleĹet, kdyĹ vyslovoval malá.
"A cho ídlo?", zaçal znovu Sosna.
"Nemluv poęád vo jídle, to ti nestaçily ty volejovky? Kvľli tobł zaçínám
mít hlad", okęikl ho Ben.
Sosna svíral v jedné ruce lesklś hranatś pęedmłt, druhou si drĹel pusu a
napadaly ho ty nejzvrhlejĘí myĘlenky, co by se dalo provést krabiçce
olejovek.
Oskar młl uĹ płknou chvíli vśçitky svłdomí a rozhodl se s nimi skoncovat.
"Bene?"
"Hmm?"
"Hele.. to, no.. váĹnł ti není toho tvśho otvíráku líto? VíĘ, já to tak
vlastnł ani nemyslel, kdyĹ jsem ęíkal, Ĺe.."
Ben se zaçal smát.
"Né, vľbec!" Fakt ne. Stejnł jsem ho naĘel. A víĘ vľbec, kolika zpľsobama
se dá taková flaĘka vodevęít?"
Oskarovi sklaplo. Jednak se ho silnł dotklo, Ĺe se to Bena nedotklo a navíc
tuĘil, co bude následovat. Hodinová pęednáĘka o otevírání lahví.

"Tak úplnł nejçastłjĘí je to vo hęebik nebo Ęroubovák. Prostł zastrçíĘ pod
víçko, pĘĘĘĘ - a je to votevęenś. Nebo vo lampu, vzpomínáte jak sem hledal
ve młstł lampu? Tak na ní je dole takovej Ęroub a kdyĹ tam.."
Sosna bedlivł poslouchal, jestli by nłco nepochytil a Oskar se pęepnul do
spacího reĹimu.
"Trochu sloĹitłjĘí je to vo druhou flaĘku, to se musí obł Ęikovnł zaháknout
do sebe a kdyĹ zapáçíĘ, jedna z nich povolí. Nebo vo stľl, to jí poloĹíĘ
víçkem na hranu, praĘtíĘ do ní a pĘĘĘĘ!"
"PĘĘĘĘ?", zeptal se pro kontrolu Oskar, jehoĹ spící reĹim nebyl bez chyby.
"Jo, pĘĘĘĘ. KdyĹ se chlastá na stavbł, máĘ spoustu moĹností. Tęeba vo futro
dveęí, vo zednickou lĹíci nebo vo koleçko. Tam se to musí zaháknout za tu
díru co je v tś trubce. Má to správnej prľmłr. Taky sem to vidłl vo zub."
Sosna zaúpłl.
"PromiĄ", dodal Ben nepęítomnł a pokraçoval: "Dá se to i vo brejle, ale
musej mít správnej Ęmrnc. Jak ho nemaj, tak je to pľl napľl, rozumíĘ.
Kdo z koho, buâ brejle nebo flaĘka"
"Ťmrnc", ęekl Oskar.
"Pęesnł tak. VłtĘinou to teda vyhrajou brejle.."
Ben mluvil a mluvil, cesta ubíhala a pocit nejlepĘího kuchaęe v nich kaĹdśm
krokem sílil. Ben dokonçil pęednáĘku.
Oskar ji pęestal vnímat uĹ u hęebiku a Sosna teâ opatrnł zaçal:
"To je fakt skvłlś, to s tłma flaĘkama.."
"To teda je", nafoukl se Ben za své znalosti.
"A hele, tęeba.. no mł to jenom napadlo, kdyĹ seĘ taková bedna na ty flaĘky,
jestli tam taky nemáĘ nłjakou fintu na pikslu volejovek?"
"Bedna na flaĘky?! Já??", zamraçil se Ben.
"Ale jo", usmál se po chvíli, "V takovśm pęípadł bych asi pouĹil otvírák".
Sosna posmutnłl.
"Jé, to je ale płknej klacek, ten si vemu", ęekl najednou Ben a shśbl se.
"Takovej çistej, hladkej.. Kamaráde, budeĘ moje hľl", urçil mu osud a pro
dalĘí cestu se ho odmítal zęíct.

Pęecházeli dalĘí vłtĘí louku a pomalu si zaçínali zahrávat s myĘlenkou,
Ĺe sejdou do nłjaké vesnice a vyĹebrají tam nłco na zub. Na obzoru v dálce
se çervenal malś ostrľvek stęech, tak se bez dlouhého rozhodování vydali
k nłmu.
Vśhled na krajinu byl pęekrásnś, kolem se rozkládaly zelené kopce a kopeçky,
obças pokryté lesem jak neholená brada. Básníci a geodeti tomu ęíkají
pahorkatina, obyçejní lidé to nazvou prostł kopce. U úęedníkľ a osob se
sedavśm zamłstnáním se vĹil název dłsnś krpály, pro nłkoho to jsou vrchy,
pro jiného zase..
"Jó, hory, ty já prostł miluju", zaçal Ben, aby pęehluĘil kruçení v bęiĘe a
Sosnovy neustálé zmínky o jídle. Zastavil se, opęel se o hľl a vychutnával
krásy krajiny.

"Hory, hory.. kdyby tu bylo aspoĄ nłco k.."
"Zklapni!", neudrĹel se Ben.
"Nojo poęád.. Taky mł nemusíte furt.. Vidim jáábkáá! StráĘnł móc jabléék!",
zaęval náhle Sosna, aĹ se ostatní lekli.
"Huráá!", vyskoçil a hnal se smłrem k ohradł, za kterou se skvłly krásné
jablonł s jeĘtł krásnłjĘími plody.
"No to je paráda! To se naĹereme!", vykęikl Ben, strçil do Oskara a oba
błĹeli za Sosnou. Sotva se ocitli u ohrady, zaçli se drápat nahoru a za
okamĹik uĹ kráçeli po zahradł k prvnímu osypanému stromu na obzoru.
"Co kdyĹ to nłçí je?", zkusil namítnout Oskar.
"Jasnł. NaĘe!", umlçel ho Ben.
UĹ se skoro blíĹili k jedné vypasené jabloni, uĹ oçima vybírali první z
jableçnśch obłtí a tłĘili se na skvłlé pochutnání, kdyĹ tu náhle..

"Nevotáçejte se, za náma je nłco straĘlivśho", ęekl Oskar.
"Co je mu?" zeptal se Ben starostlivł.
"Nevim, to má z urçitł z hladu. Najíme se.", doporuçil Sosna.
"Jasnł", kśvnul Ben - a zdálo se, Ĺe ęeçi o jídle mu uĹ tolik nevadí.
"Jestli von tęeba nemyslí toho vobrovskśho psa, co jde za náma..", zmłnil
téma Sosna.
"To sakra Ĺe myslim", a neotáçejte se tam.

"Jé hele pejsek!", ohlédl se Ben a zastavil.
VĘichni kolem uĹasli. Ten hafan vypadal jako.. no jako velkś zlś pes.
"Pocém.. no pocém, hodnéj", zaçal se s ním Ben mazlit, "Kde máĘ pána?".
"Hodnéj.. Jááu! Ty bestie necháĘ toho! PustíĘ!"
Pak bylo vidłt, jak Ben bleskurychle popadl svojí hľl..
"×íkám ti to naposled po - dob - rym!"
Pes zakĄuçel.
"ĺeryku k noze!", uslyĘeli - a zahlédli çlovłka, jak spłchá smłrem k nim.
NaĘtłstí to stihnul.
"Héj, toho çokla byste si młl hlídat, kouknłte co mi udłlal", Ĺaloval Ben.

"Já ti dám hlídat, ty holomku! Ťlapete po MŁM pozemku!", zaçal muĹ bez
pozdravu, "Plot jste nevidłli, co?"
"Plot? Vy ęíkáte tś ubohś ęadł dvoumetrovej kľlľ a vostnatśmu drátu plot?",
vyjel na nłj Ben ostęe, "Tak pardón, ale taky ste tam moh' dát nłjakou
ceduli, pane!"
MuĹ podobnou odpovłâ rozhodnł neçekal. Otevęel ústa a chtłl nłco ęíct,
ale vyĘla z nłj jen nłjaká neurçitá samohláska.
"Navíc máte mít psa uvázanśho u boudy a ne ho pouĘtłt proti chudákľm
poçestnejm lidem jako my.", pęidal si Ben, kterś byl bohuĹel neustále v
pęesvłdçení, Ĺe ON je ten dobrś.
"To by vám ho moh' kliâánko kdokoliv zastęelit, ani byste nemrk'!"
Oskar sykl: "NedráĹdi ho!"
"No jasnł! VáĘ pes je silnł vohroĹenej druh, takĹe víte co my teâ udłláme?
Kouknłte se támhle, vidíte to?", ukázal Ben energicky nłkam pęed sebe.
"Tak vidíte to?!", zvśĘil hlas.
MuĹ se zmatenł otoçil a zapátral pohledem ve smłru, kterś Ben naznaçil.
"Zdrhááméé!", zaęval Ben jak nejsilnłji mohl a strhnul kamarády k zbłsilému
útłku na konec zahrady. Nebylo to daleko, ale zmatenś muĹ si po chvíli
uvłdomil, Ĺe stále drĹí psa za obojek.. A pustil.. NaĘtłstí pozdł.
Pęes plot pęeletłla poslední postava, dole se mohl jezevçík uĘtłkat a na
zahradł zbyla leĹet jenom ta Benova hľl.

Pozdłji, v dostateçné vzdálenosti od zahrady a v bezpeçí lesa, se cítili
o mnoho lépe.
"Proç my musíme mít dycky takovou smľlu?", zaçal Ben.
"Takovś krásnś jabka. Taky se moh' s náma rozdłlit, skrblík jeden.", dodal
Sosna, kterś młl poęád hlad.
"Poçkejte.. tiĘe!", zavelel Oskar.
"Co je?"
"Pssst!", poloĹil Oskar ukazováçek na rty a zaposlouchal se do zvukľ lesa.
"Nłco slyĘím", dodal Ęeptem.

NaĘí kamarádku Janu jsme svému osudu zanechali vçera veçer, kdyĹ byla
jeĘtł kousek od młsta. Dnes je to lepĘí, má za sebou noc v pęírodł a
uĹ na tom rozhodnł není jako vçera. Ťlape si to płknł po cestł a brouká
si nłjakou improvizovanou hudbu:
"Hmmm hm hmmmm hmmmm.."
Usmála se.
Vytáhla z kapsy harmoniku a zkusila, jestli hraje. Vlastnł se jí jeĘtł
nestalo, aby nehrála, ale patęila prostł k tłm lidem, kteęí si takhle
harmoniku pęed hraním zkouĘí. Nikdo neví proç.
Ozvala se sada tónľ, která se písemnł dost Ępatnł popisuje, ale kterou
naĘtłstí tęeba popisovat není, protoĹe si to vłtĘina lidí vyzkouĘela
a ví, o co jde. Patęíte-li k té menĘinł, pokusíme se pro vás ten zvuk
vystihnout jako: "Fúí - fijú".
VĘechno je v poęádku, harmonika funguje a Jana hraje první písniçku.
Není dľleĹité jakou, protoĹe hraje hezky a umí jich hodnł, takĹe si sem
mľĹete klidnł doplnit nłjakou vaĘí oblíbenou - a ona vám ji ráda zahraje.
Prostł taková písniçka na pęání. S tím se v kníĹce moc çasto nesetkáte.
Kdyby vám snad jedna písniçka nestaçila a chtłli byste jich víc, prostł
si to pęeçtłte znovu a vyberte si nłjakou jinou. Opakovanśm çtením tohoto
odstavce mľĹete dokonce strávit s pęáteli pęíjemnś veçer plnś hudby.

"Já to taky slyĘím.", Ęeptal Ben, "Harmonika. Nłco mi to pęipomíná".
"Jo, tu melodii znám, ale nłjak si nemľĹu vzpomenout na název", ęekl Oskar.
"Tady nłco nehraje.. Tady nłco hraje", pęidal se Sosna.
"Jdeme?"
"Jdeme."
A Ęli. Nebylo to jednoduché, les byl v tłch místech hustĘí a zvuk se jim
chvílemi ztrácel. Museli se vĹdycky zastavit, zachovat absolutní ticho a
urçit novou polohu, coĹ jim zdroj zvuku neulehçoval, neboč byl evidentnł
v pohybu. Nakonec ale vypadli z kęoví a uvidłli ji. Ťla proti nim a moĹná
se i trochu lekla, protoĹe pęestala hrát. Pęelétla naĘe hrdiny jedinśm
zkoumavł-kritickśm pohledem a rázem jí bylo vĘe jasné.

"Ahoj", zaçala, protoĹe nłkdo zaçít prostł musí.
"Hoj ahoj hoj", zamumlali sborem a snaĹili se protistranu podrobit stejnł
zkoumavému pohledu, ale nebylo jim jasné ani o chlup víc neĹ pęedtím.
Kdoví, jak to ty holky dłlaj.

"Kam jdete?", zeptala se, aby ęeç nestála.
"My nevíme", odpovłdłl Oskar.
"No, ehm.. prostł tak.. jdeme.", upęesnil Ben.
"Tak to máme spoleçnou cestu", mávla v Ęirokém úhlu do hloubi lesa.
"Nechcete se pęidat?"
Koukli se na sebe, pokrçili rameny a ęekli: "Tak jo".
OpráĘili ze sebe jehliçí a pęistoupili blíĹ.
"Ben", ęekl Ben.
"Oskar", ęekl Oskar.
"Sosna", ęekl Sosna.
Chvilku zaváhala a nakonec ęekla: "Jana".
Pak se musela v duchu smát, Ĺe ze vĘech pęezdívek a jmen, co kdy młla,
musela vybrat zrovna tuhle.
"Znáte nłjakś písniçky?"

Ben uĹ chtłl pęikśvnout a ęíct, Ĺe zná, ale v poslední chvíli se zarazil.
Zamyslel se a zaçal zoufale vzpomínat na nłjakou, která není nesluĘná nebo
morbidní. Cítil, Ĺe s tou jedinou, která se mu vybavila, asi neprorazí.
"Co jsem młl dnes k obłdu", nadhodil Sosna a polkl slinu.
Ben hodil jeho smłrem varovnś pohled a rozhodl se vyloĹit své eso.
"Skákal pes!"
Jana se zatváęila pobavenł a ęekla: "Jó, ta je dobrá" a zkusmo zahrála
prvních dvanáct tónľ (taky jsem to musel poçítat na prstech :-)).
Tak s tłmahle bude aspoĄ legrace, pomyslela si.
"Tak jdeme?"

Tak Ęli. NaĘtłstí znal Oskar písniçek dost a mohl opravit skóre.

"Hele, Jani, nebudeĘ mít u sebe nit a kousek jehly?", zeptal se cestou Ben.
"Neboj, uĹ to mám v plánu', ęekla Jana, çímĹ vyvedla Bena trochu z míry,
"Ale aĹ támhle", a ukázala na prosvítající kraj lesa.
Sosna to uĹ nevydrĹel a spustil: "A taky bysme neradi, kdyby sis vo nás
myslela, Ĺe jsme tęeba nłjakś vyĹírkové, ale nem.. Mmmmm!"
Vłtu nedokonçil, protoĹe młl pęes pusu Benovu ruku.
"Toho si nevĘímej, my to vod nłj posloucháme celej den", omluvil ho Ben.
"A pro tebe mít jehlu mľĹe, co? To je nespravedl.. Mmmmm!"
"VĘechno bude," ęekla Jana, "tu chvilku to snad vydrĹíĘ, koukni - kraj lesa
je támhle, a tam to vĘechno vybalíme".
"Jé váĹnł?", oĹil Sosna.
Oskarovi se nynłjĘí atmosféra moc nelíbila a rozhodl se jí zmłnit.
"Nebe je modrś a zlatś, bílá je sluneçní záęe.."
A povedlo se mu to. SlyĘel, jak se k nłmu postupnł pęidávají dalĘí hlasy.
A zpívá dokonce i Ben. Synchronizace je horĘí, ale o tu pęece nejde.
"Horko rko a svá sváteçní ĘatyĘaty.."

Tak doĘli aĹ na konec lesa a tam se rozvalili na trávu plni oçekávání,
kolem Janina batohu. Otevęela ho a úplnł nejdęív z nłj vytáhla jablko.
"Na zatím, potom se najíme vĘichni", podávala ho Sosnovi.
Sosna pohledem na jablko mírnł zbledl. OkamĹitł ho poznal. Bylo to jedno
z TëCH jablek, na kterśch si nemłli ças pochutnat.
"Kdes k tomu pęiĘla?", ptal se pro kontrolu.
"RadĘi jez," ęekla, "nebo uĹ ho nechceĘ?"
"Jó, chci!", vzal jí ho z ruky.
"Od jednoho hodnśho pána tam za lesem. Není to daleko."
"CoĹe? On ti je DAL?"
"Co se divíĘ? KdyĹ tam pęijdeĘ a sluĘnł poprosíĘ, dá ti taky."
To teda jo, pomyslel si Sosna. Dá.
Ale pęes drĹku.
Ben Ĺasl. Byl to straĘnł jednoduchś trik. Bśvalo by staçilo si o ty jablka
normálnł ęíct. Tahle moĹnost ho prostł nenapadla. Ani by nemusel mít díru
v kalhotách. Rezignovanł je svlékl a odevzdal Janł, která mezitím obratnł
navlékla nit.

Pozoroval ji, jak Ęije, a pęitom mu zakruçelo v bęiĘe. Ani se neohlédla,
sáhla do batohu a vyndala druhé jablko, stejnł płkné jako to první.
"Vem si taky, sou dobrś"
Ben kapituloval. Uchopil jablko a chvíli si ho prohlíĹel. Pęesnłji: díval
se sice tím smłrem, ale nezdálo se, Ĺe by młl oçi zaostęeny na blízko.
Pak si zamyĘlenł ukousl. Bylo vynikající.
"Hotovo", oznámila Jana za chvilku. "MáĘ to i s tím utrĹenśm poutkem a
dírou v kapse", usmála se - a Ben se poprvé v Ĺivotł zastydłl.
"Tak, a teâ se najíme" rozhodla. Vytáhla nłjaké potraviny, které se ve
vśsledku ukázaly bśt guláĘovkou s chlebem.
"Nic moc," ęekla, kdyĹ si podávali lĹíci, "ale neçekala jsem hosty".
"AspoĄ nłco", ęekl Sosna.
"Náhodou je to dobrś", pochválil jídlo Ben.
"A moc ti dłkujeme, Ĺes nás zachránila", dodal Oskar.
"Ćle prosimvás", mávla rukou.
Po jídle zkusil Ben potłĹkat Janino zavazadlo.
"Téda! Fuj, máĘ to tłĹkś jako k.. jako p.. No prostł hodnł tłĹkś.
Ale tady Sosna zrovna Ĺádnej bágl nemá, tak ti s tím rád pomľĹe,
ĺEJO Sosno?"
"Dík, ste hodnś, ale batoh si ponesu sama. Jsem zvyklá."

Bylo pozdł odpoledne a naĘi hrdinové, teâ uĹ i s hrdinkou, se odebrali na
dalĘí cestu. Chľzi si zpęíjemĄují zpłvem a hraním na harmoniku, vyprávłjí
se veselé pęíhody a tak. Urçitł se jeĘtł dnes zastaví ve vesnici a pokusí
se doplnit zásoby. A protoĹe toho mají za celś den uĹ dost, najdou si
místo na nocleh a poęádnł se vyspí. A zítra..



© 1996 Pasoft







.