Nepojmenovan┴ - Kapitola 2

O tom, ┌e vËechny hrdiny naËeho pĎ╔b┼hu m┴me p┼kn┼ pohromad┼, jsme se
zmi╬ovali u┌ na za├┴tku. A opravdu je to tak, vËichni tuto skute├nost
zĎejm┼ vzali a asi m┴lokdo by se naËel, kdo by pochyboval. Ani my
nepochybujeme, snad bychom k tomu mohli pĎipojit jen malou pozn┴mku.
Sp╔Ë pozn┴me├ku. Takov┘ drobn┘ neËkodn┘ dodatek: O hrdink┴ch nebyla Ďe├.

Zhruba ve stejnÎ dob┼, ale o den dĎ╔v, toti┌ proch┴zela ulic╔ nepĎ╔liË
vysok┴ d╔v├ina. Abychom byli upĎ╔mn╔ - to, co pĎ╔roda zanedbala na jej╔
v┘Ëce, u┌ krom┼ Ë╔Ďky nikde jinde nedohnala.

Dokonce ani ten v┘raz 'proch┴zela' nen╔ z nejpĎesn┼jË╔ch.
Jej╔ o├i byly zaostĎeny na nekone├no, nevË╔mala si ani sloup╩ ani
uskakuj╔c╔ch lid╔ a nohy j╔ vedly spr┴vn┘m sm┼rem jen po pam┼ti.

Zastavila se pĎed vchodem starÎho opr┘skanÎho domu a chystala se
energicky kopnout do dveĎ╔. Norm┴ln┼ by je otevĎela s citem, jak
se na dveĎe sluË╔, ale dnes m┼la chuď rozb╔t vËechno, co se j╔
pĎiplete do cesty. Tyhle dveĎe vËak byly natolik zkuËenÎ, ┌e rad┼ji
na nic ne├ekaly a beze slova se otevĎely. D╔vka na okam┌ik znejist┼la,
ale vz┴p┼t╔ se v┘raz jej╔ tv┴Ďe upravil do podoby ŇlevnÎho pochopen╔.

"ß, dobr┘ odpoledne, Jani├ko", pozdravil j╔ ze dveĎ╔ hlas starÎ pan╔.
"Dobr┘ den, pan╔ M┴lkov┴,", ovl┴dla se, "uka┌te, j┴ to ud┼l┴m", a opatrn┼
pomohla vymotat starÎ pan╔ n┴kupn╔ taËku z kliky.
"Jdete nakoupit? To jste mohla Ď╔ct, sko├ila bych v┴m"
"NÎ, d┼kuju, j┴ se potĎebuju trochu proj╔t, ale jsi m¤¤c hodn┴.",
neËetĎila staĎenka chv┴lou, "To v╔Ë, star┴ b┴ba se mus╔ j╔t ob├as ven
prov┼trat. Ńerstvej vzduch a tak."
"Aspo╬ ┌e m┴te hezk┘ po├as╔, ale mohlo by bejt teplejË"
"J┴ jsem r┴da, ┌e nen╔ ┌┴dn┘ horko. Tak ahoj, Jani├ko, ahoj."
"M┼jte se", k┘vla na pozdrav a zjistila, ┌e se na staĎenku sm┼je.

Za pan╔ M┴lkovou zaklaply dveĎe a klapnut╔ dveĎ╔ se p┴rkr┴t prob┼hlo po
starÎm dom┼ nahoru a dolu. Na chodbu padl st╔n.
Jana si teprve te─ uv┼domila, ┌e tenhle kr┴tk┘ rozhovor j╔ pĎepnul myËlen╔
do trochu jinÎ roviny a na chv╔li dal zapomenout na vËechny chmury.
Nad┘chla se. Uc╔tila studen┘ pach domu.

Rozb┼hla se po schodiËti do tĎet╔ho patra a brala schody po dvou.
Zvuky jej╔ch vlastn╔ch bot si s n╔ zahr┴ly na hon┼nou, ale aď se sna┌ila
b┼┌et jakkoliv rychle, stejn┼ jim neutekla. Zastavila se pĎede dveĎmi.
Do tlukotu jej╔ho srdce dozn╔valy zezdola posledn╔ kro├eje jako v
podivnÎm ch¤ru, a┌ umlkly docela.

Pak zachrastily kl╔├e v ├istÎm K moll, ozvalo se dvoj╔ hlasitÎ cvaknut╔
a nevrl┘ zvuk unaven┘ch pant╩.
Jana veËla dovnitĎ. TiËe j╔ pĎiv╔tala usm┼vav┴ pĎeds╔╬.
Hmm, nikdo doma, ale nic jinÎho vlastn┼ ne├ekala. Zbytek rodiny se
toulal b╩hv╔kde a vËichni se sejdou jako v┌dycky a┌ ve├er u televize.
M┼la na to vlastn╔ n┴zor, ale rad┼ji se s n╔m nikde neË╔Ďila. Ka┌d┘ m┴
pĎece pr┴vo d┼lat si co chce.

DoËla do kuchyn┼ a napila se bublinkatÎho nic ze sifonovÎ l┴hve.
Dala si jeËt┼ jednou a vzpomn┼la si, ┌e poĎ┴d nos╔ v taËce novÎ bombi├ky,
co koupila u┌ pĎed t┘dnem. DoËla pro n┼ a dala je na m╔sto: druh┴
pĎihr┴dka vlevo.

Pak pĎeËla do pokoje, sedla si na pohovku a chv╔li pozorovala modrou sovu,
jak vis╔ na zdi, neŇnavn┼ koul╔ o├ima sem-tam a tik┴.
Pohledem pĎeËla mal┘ gobel╔n s Rumcajsem, kter┘ ani nekoulel o├ima, ani
netikal, a┌ se zastavila na pestrobarevnÎ indi┴nskÎ pokr┘vce.
Jana se na n╔ dlouze zad╔vala a v pam┼ti se j╔ za├aly objevovat obrazy
nostalgick┘ch vzpom╔nek, se kter┘mi m┴ onu pĎikr┘vku spojenou.
Najednou vytuËila, ┌e se k n╔ pocit, kter┘ j╔ ovl┴dal jeËt┼ pĎed chv╔l╔,
zase vrac╔. Zaďala rty a p┼sti. Ne, takhle s n╔ u┌ nikdo jednat nebude.
Mus╔ se n┼jak uklidnit. Nez╩stane tu u┌ ani chvilku.

Zvedla se, doËla ke svÎ skĎ╔ni a bez pĎem┘Ëlen╔ z n╔ vyndala p┴r v┼c╔.
VËimla si, ┌e na dno vypadl modr┘ p┴sek. Sebrala ho, slo┌ila a vr┴tila ke
kimonu. Pak do starÎho proËoupanÎho batohu nah┴zela n┼jakÎ hadry na ven,
otlu├en┘ hrnek, n╩┌ - a pĎidala k tomu, co naËla v kuchyni.
Dokon├ila balen╔, srovnala batoh a pevn┼ ut┴hla ko┌enÎ Ďem╔nky.
Nakonec si na krk uv┴zala Ë┴tek, sebrala ze Ëupl╔ku foukac╔ harmoniku
a kdy┌ za n╔ bouchly dveĎe, na stole zbyl jen narychlo napsan┘ pap╔r:
"M┴m vËeho dost, tak m┼ teda p┴r dn╔ neuvid╔te. M┼jte se hezky. Jana."

Zam╔Ďila ven z m┼sta. Cestu znala nazpam┼ď, chod╔vala tudy celkem ├asto,
kdy┌ ut╔kala betonov┘m sarkof┴g╩m a hledala Ňto├iËt┼ mezi zelen┘mi
dlan┼mi matky PĎ╔rody. Kone├n┼ minula posledn╔ ze─, kter┴ j╔ pĎipom╔nala
mrtvou Ëe─ za z┴dy a pokra├ovala d┴l, u┌ mnohem klidn┼jË╔, uvoln┼n┼jË╔
a svobodn┼jË╔.

Nech┴me j╔, aď si jde, dokud j╔ nohy nesou. Ur├it┼ si zat╔m sprav╔ n┴ladu
kouk┴n╔m na obrovskÎ zelenÎ dlan┼ kolem, poslechem v┼trnÎ symfonie,
obdivem pta├╔ho zp┼vu a pĎem┘Ëlen╔m nad t╔m, pro├ vËechny kam╔nky vËude
na sv┼t┼ kĎupou pod botami Ňpln┼ stejn┼. Mo┌n┴ dokonce ├asem vyt┴hne
harmoniku a n┼co p┼knÎho n┴m zahraje.

Vraďme se te─ k naËim plavc╩m, kteĎ╔ odpo├╔vaj╔ po obdivuhodnÎm sportovn╔m
v┘konu. Mraky u┌ d┴vno odt┴hly hledat si z┴bavu jinam, vyËlo pĎ╔jemnÎ
slun╔├ko a za chv╔li nikdo nepozn┴, ┌e do kraje zav╔tal dÎËď.
Na bĎehu Ďeky pob╔haj╔ tĎi ml┴denci v tren┘rk┴ch a vnucuj╔ kolemrostouc╔m
strom╩m svÎ Ëaty.

"Triko u┌ je such┘", proma├k┴val Ben kus hadru vis╔c╔ na v┼tvi.
"Jo, ale kalhoty budou p┴r minut potĎebovat", provedl Oskar nepĎesn┘ odhad.
Najednou spatĎili, jak se k nim podÎl Ďeky vrac╔ Sosna, na prvn╔ pohled
skl╔├en┘.
"Co je?"
"Je to v pytli", st┼┌oval si Sosna, "Uplaval mi pytel".
"Teda batoh", dodal.
"Tybl┴ho, nekecej, to neni mo┌n┘, koukal ses poĎ┴dn┼?"
"Jo"
"Sakra chlape, pro├ to d┴v┴Ë z ruky, kdy┌ v╔Ë, ┌e to budeË potĎebovat?"
UpĎen┼ se mu zad╔val do tv┴Ďe.
"Nojo, j┴ vim, voda", nevydr┌el Ben jeho pohled, "Bylo tam n┼co d╩le┌it┘ho?"
Sosna vyvalil o├i.
"D╩le┌it┘ho?! UmĎem hlady v divo├in┼! M┼l jsem tam JÚDLO!"
"Hmm, tak to je v┴┌n┘", Ďekl Ben a vzpomn┼l si, jak r┴no v r┴mci vyv┴┌en╔
stability n┴kladu pĎest┼hovali vËechno j╔dlo k Sosnovi.
Oskar se sehnul a za├al obracet haldu v┼c╔ na zemi.
"Po├kejte, m┴m dojem, ┌e jsem tu n┼kde zahl╔d.. Moment, u┌ to hled.."
Chv╔le napjatÎho ticha.. Asi tak..
"Je tady!", zvolal Oskar a vyt┴hl na sv┼tlo krabi├ku olejovek.
"Uau! Sem s n╔!", slintal Sosna, "M┴Ë otv╔r┴k? A taky kousek chleba?
Nemus╔ ho bejt moc, sta├╔ tak kraj╔c nebo dva.."
"Sosno.."
"Nebo tĎi, kdybyste si ode mn┼ cht┼li taky trochu vz╔t.."
"Sosno!"
"No dobĎe, tak dva, ale budu m╔t hlad.."
"Sosno!!"
"Co je?"
"Nem┴me otv╔r┴k."
"Jo, tak┌e jenom p╩lku patky, malinkou k╩r├i.. CO˙E?!"
"Mn┼ uplaval a tuhle Ben m┴ akor┴t ten sv╩j na flaËky", uk┴zal prstem Oskar.
Ben se zarazil a chv╔li se zd┴lo, ┌e se nad n┼├╔m rozhoduje.
"No dobĎe", Ďekl nakonec, "Abyste si nemysleli.. tak abyste v┼d┼li.."
V┴hav┼ doËel ke stromu, vzal svÎ kalhoty a vyt┴hl n┼co z kapsy.
Dvakr┴t to pot┼┌kal, rozm┴chl se a.. frrrr.. ┌blu╬k!.
"Spokojeni?", zeptal se s viditelnou Ňlevou.

˛╔k┴ se, ┌e sm╔ch, ten poĎ┴dn┘ sm╔ch, kter┘ za├ne nutkav┘m pohih╬┴v┴n╔m,
pĎejde do hysterie a kon├╔ uvol╬uj╔c╔m sm╔chem od srdce, ĎeË╔ konfliktn╔
situace a pĎisp╔v┴ ke zlepËen╔ vËeobecnÎ n┴lady.
NaËi hrdinovÎ j╔m vyĎeËili konfliktn╔ situaci a zlepËili vËeobecnou n┴ladu.
Potom pomalu dosuËili pr┴dlo, sbalili co se dalo a vyrazili na dalË╔ cestu.
Snad by jeËt┼ st┴lo za zm╔nku, ┌e se pĎedt╔m pokusili n┼kolikr┴t n┴sil╔m
donutit krabi├ku, aby vydala obsah, ale krabi├ka se br┴nila velmi state├n┼
a v jednom pĎ╔pad┼ dokonce zaŇto├ila. Ob┼ď utrp┼la lehkÎ zran┼n╔ zub╩ a
Ňstn╔ dutiny, tak┌e to vzdali.

Oskar si prohl╔┌el krajinu a kontroloval strategickÎ rozm╔st┼n╔ mr┴├k╩.
"Jde se n┴m docela fajn, ┌ejo. Dokonce si mysl╔m, ┌e ta mal┴ koupel celkem
bodla", Ďekl Oskar a d┴val si z┴le┌et, kdy┌ vyslovoval mal┴.
"A cho ╔dlo?", za├al znovu Sosna.
"Nemluv poĎ┴d vo j╔dle, to ti nesta├ily ty volejovky? Kv╩li tob┼ za├╔n┴m
m╔t hlad", okĎikl ho Ben.
Sosna sv╔ral v jednÎ ruce leskl┘ hranat┘ pĎedm┼t, druhou si dr┌el pusu a
napadaly ho ty nejzvrhlejË╔ myËlenky, co by se dalo provÎst krabi├ce
olejovek.
Oskar m┼l u┌ p┼knou chv╔li v┘├itky sv┼dom╔ a rozhodl se s nimi skoncovat.
"Bene?"
"Hmm?"
"Hele.. to, no.. v┴┌n┼ ti nen╔ toho tv┘ho otv╔r┴ku l╔to? V╔Ë, j┴ to tak
vlastn┼ ani nemyslel, kdy┌ jsem Ď╔kal, ┌e.."
Ben se za├al sm┴t.
"NÎ, v╩bec!" Fakt ne. Stejn┼ jsem ho naËel. A v╔Ë v╩bec, kolika zp╩sobama
se d┴ takov┴ flaËka vodevĎ╔t?"
Oskarovi sklaplo. Jednak se ho siln┼ dotklo, ┌e se to Bena nedotklo a nav╔c
tuËil, co bude n┴sledovat. Hodinov┴ pĎedn┴Ëka o otev╔r┴n╔ lahv╔.

"Tak Ňpln┼ nej├ast┼jË╔ je to vo hĎebik nebo Ëroubov┴k. Prost┼ zastr├╔Ë pod
v╔├ko, pËËËË - a je to votevĎen┘. Nebo vo lampu, vzpom╔n┴te jak sem hledal
ve m┼st┼ lampu? Tak na n╔ je dole takovej Ëroub a kdy┌ tam.."
Sosna bedliv┼ poslouchal, jestli by n┼co nepochytil a Oskar se pĎepnul do
spac╔ho re┌imu.
"Trochu slo┌it┼jË╔ je to vo druhou flaËku, to se mus╔ ob┼ Ëikovn┼ zah┴knout
do sebe a kdy┌ zap┴├╔Ë, jedna z nich povol╔. Nebo vo st╩l, to j╔ polo┌╔Ë
v╔├kem na hranu, praËt╔Ë do n╔ a pËËËË!"
"PËËËË?", zeptal se pro kontrolu Oskar, jeho┌ sp╔c╔ re┌im nebyl bez chyby.
"Jo, pËËËË. Kdy┌ se chlast┴ na stavb┼, m┴Ë spoustu mo┌nost╔. TĎeba vo futro
dveĎ╔, vo zednickou l┌╔ci nebo vo kole├ko. Tam se to mus╔ zah┴knout za tu
d╔ru co je v t┘ trubce. M┴ to spr┴vnej pr╩m┼r. Taky sem to vid┼l vo zub."
Sosna zaŇp┼l.
"Promi╬", dodal Ben nepĎ╔tomn┼ a pokra├oval: "D┴ se to i vo brejle, ale
musej m╔t spr┴vnej Ëmrnc. Jak ho nemaj, tak je to p╩l nap╩l, rozum╔Ë.
Kdo z koho, bu─ brejle nebo flaËka"
"ˇmrnc", Ďekl Oskar.
"PĎesn┼ tak. V┼tËinou to teda vyhrajou brejle.."
Ben mluvil a mluvil, cesta ub╔hala a pocit nejlepË╔ho kuchaĎe v nich ka┌d┘m
krokem s╔lil. Ben dokon├il pĎedn┴Ëku.
Oskar ji pĎestal vn╔mat u┌ u hĎebiku a Sosna te─ opatrn┼ za├al:
"To je fakt skv┼l┘, to s t┼ma flaËkama.."
"To teda je", nafoukl se Ben za svÎ znalosti.
"A hele, tĎeba.. no m┼ to jenom napadlo, kdy┌ seË takov┴ bedna na ty flaËky,
jestli tam taky nem┴Ë n┼jakou fintu na pikslu volejovek?"
"Bedna na flaËky?! J┴??", zamra├il se Ben.
"Ale jo", usm┴l se po chv╔li, "V takov┘m pĎ╔pad┼ bych asi pou┌il otv╔r┴k".
Sosna posmutn┼l.
"JÎ, to je ale p┼knej klacek, ten si vemu", Ďekl najednou Ben a sh┘bl se.
"Takovej ├istej, hladkej.. Kamar┴de, budeË moje h╩l", ur├il mu osud a pro
dalË╔ cestu se ho odm╔tal zĎ╔ct.

PĎech┴zeli dalË╔ v┼tË╔ louku a pomalu si za├╔nali zahr┴vat s myËlenkou,
┌e sejdou do n┼jakÎ vesnice a vy┌ebraj╔ tam n┼co na zub. Na obzoru v d┴lce
se ├ervenal mal┘ ostr╩vek stĎech, tak se bez dlouhÎho rozhodov┴n╔ vydali
k n┼mu.
V┘hled na krajinu byl pĎekr┴sn┘, kolem se rozkl┴daly zelenÎ kopce a kope├ky,
ob├as pokrytÎ lesem jak neholen┴ brada. B┴sn╔ci a geodeti tomu Ď╔kaj╔
pahorkatina, oby├ejn╔ lidÎ to nazvou prost┼ kopce. U ŇĎedn╔k╩ a osob se
sedav┘m zam┼stn┴n╔m se v┌il n┴zev d┼sn┘ krp┴ly, pro n┼koho to jsou vrchy,
pro jinÎho zase..
"J¤, hory, ty j┴ prost┼ miluju", za├al Ben, aby pĎehluËil kru├en╔ v bĎiËe a
Sosnovy neust┴lÎ zm╔nky o j╔dle. Zastavil se, opĎel se o h╩l a vychutn┴val
kr┴sy krajiny.

"Hory, hory.. kdyby tu bylo aspo╬ n┼co k.."
"Zklapni!", neudr┌el se Ben.
"Nojo poĎ┴d.. Taky m┼ nemus╔te furt.. Vidim j┴┴bk┴┴! Str┴Ën┼ m¤c jablÎÎk!",
zaĎval n┴hle Sosna, a┌ se ostatn╔ lekli.
"Hur┴┴!", vysko├il a hnal se sm┼rem k ohrad┼, za kterou se skv┼ly kr┴snÎ
jablon┼ s jeËt┼ kr┴sn┼jË╔mi plody.
"No to je par┴da! To se na┌ereme!", vykĎikl Ben, str├il do Oskara a oba
b┼┌eli za Sosnou. Sotva se ocitli u ohrady, za├li se dr┴pat nahoru a za
okam┌ik u┌ kr┴├eli po zahrad┼ k prvn╔mu osypanÎmu stromu na obzoru.
"Co kdy┌ to n┼├╔ je?", zkusil nam╔tnout Oskar.
"Jasn┼. NaËe!", uml├el ho Ben.
U┌ se skoro bl╔┌ili k jednÎ vypasenÎ jabloni, u┌ o├ima vyb╔rali prvn╔ z
jable├n┘ch ob┼t╔ a t┼Ëili se na skv┼lÎ pochutn┴n╔, kdy┌ tu n┴hle..

"Nevot┴├ejte se, za n┴ma je n┼co straËliv┘ho", Ďekl Oskar.
"Co je mu?" zeptal se Ben starostliv┼.
"Nevim, to m┴ z ur├it┼ z hladu. Naj╔me se.", doporu├il Sosna.
"Jasn┼", k┘vnul Ben - a zd┴lo se, ┌e Ďe├i o j╔dle mu u┌ tolik nevad╔.
"Jestli von tĎeba nemysl╔ toho vobrovsk┘ho psa, co jde za n┴ma..", zm┼nil
tÎma Sosna.
"To sakra ┌e myslim", a neot┴├ejte se tam.

"JÎ hele pejsek!", ohlÎdl se Ben a zastavil.
VËichni kolem u┌asli. Ten hafan vypadal jako.. no jako velk┘ zl┘ pes.
"PocÎm.. no pocÎm, hodnÎj", za├al se s n╔m Ben mazlit, "Kde m┴Ë p┴na?".
"HodnÎj.. J┴┴u! Ty bestie nech┴Ë toho! Pust╔Ë!"
Pak bylo vid┼t, jak Ben bleskurychle popadl svoj╔ h╩l..
"˛╔k┴m ti to naposled po - dob - rym!"
Pes zak╬u├el.
"˙eryku k noze!", uslyËeli - a zahlÎdli ├lov┼ka, jak sp┼ch┴ sm┼rem k nim.
NaËt┼st╔ to stihnul.
"HÎj, toho ├okla byste si m┼l hl╔dat, koukn┼te co mi ud┼lal", ┌aloval Ben.

"J┴ ti d┴m hl╔dat, ty holomku! ˇlapete po M¨M pozemku!", za├al mu┌ bez
pozdravu, "Plot jste nevid┼li, co?"
"Plot? Vy Ď╔k┴te t┘ uboh┘ Ďad┼ dvoumetrovej k╩l╩ a vostnat┘mu dr┴tu plot?",
vyjel na n┼j Ben ostĎe, "Tak pard¤n, ale taky ste tam moh' d┴t n┼jakou
ceduli, pane!"
Mu┌ podobnou odpov┼─ rozhodn┼ ne├ekal. OtevĎel Ňsta a cht┼l n┼co Ď╔ct,
ale vyËla z n┼j jen n┼jak┴ neur├it┴ samohl┴ska.
"Nav╔c m┴te m╔t psa uv┴zan┘ho u boudy a ne ho pouËt┼t proti chud┴k╩m
po├estnejm lidem jako my.", pĎidal si Ben, kter┘ byl bohu┌el neust┴le v
pĎesv┼d├en╔, ┌e ON je ten dobr┘.
"To by v┴m ho moh' kli─┴nko kdokoliv zastĎelit, ani byste nemrk'!"
Oskar sykl: "Nedr┴┌di ho!"
"No jasn┼! V┴Ë pes je siln┼ vohro┌enej druh, tak┌e v╔te co my te─ ud┼l┴me?
Koukn┼te se t┴mhle, vid╔te to?", uk┴zal Ben energicky n┼kam pĎed sebe.
"Tak vid╔te to?!", zv┘Ëil hlas.
Mu┌ se zmaten┼ oto├il a zap┴tral pohledem ve sm┼ru, kter┘ Ben nazna├il.
"Zdrh┴┴mÎÎ!", zaĎval Ben jak nejsiln┼ji mohl a strhnul kamar┴dy k zb┼silÎmu
Ňt┼ku na konec zahrady. Nebylo to daleko, ale zmaten┘ mu┌ si po chv╔li
uv┼domil, ┌e st┴le dr┌╔ psa za obojek.. A pustil.. NaËt┼st╔ pozd┼.
PĎes plot pĎelet┼la posledn╔ postava, dole se mohl jezev├╔k uËt┼kat a na
zahrad┼ zbyla le┌et jenom ta Benova h╩l.

Pozd┼ji, v dostate├nÎ vzd┴lenosti od zahrady a v bezpe├╔ lesa, se c╔tili
o mnoho lÎpe.
"Pro├ my mus╔me m╔t dycky takovou sm╩lu?", za├al Ben.
"Takov┘ kr┴sn┘ jabka. Taky se moh' s n┴ma rozd┼lit, skrbl╔k jeden.", dodal
Sosna, kter┘ m┼l poĎ┴d hlad.
"Po├kejte.. tiËe!", zavelel Oskar.
"Co je?"
"Pssst!", polo┌il Oskar ukazov┴├ek na rty a zaposlouchal se do zvuk╩ lesa.
"N┼co slyË╔m", dodal Ëeptem.

NaË╔ kamar┴dku Janu jsme svÎmu osudu zanechali v├era ve├er, kdy┌ byla
jeËt┼ kousek od m┼sta. Dnes je to lepË╔, m┴ za sebou noc v pĎ╔rod┼ a
u┌ na tom rozhodn┼ nen╔ jako v├era. ˇlape si to p┼kn┼ po cest┼ a brouk┴
si n┼jakou improvizovanou hudbu:
"Hmmm hm hmmmm hmmmm.."
Usm┴la se.
Vyt┴hla z kapsy harmoniku a zkusila, jestli hraje. Vlastn┼ se j╔ jeËt┼
nestalo, aby nehr┴la, ale patĎila prost┼ k t┼m lidem, kteĎ╔ si takhle
harmoniku pĎed hran╔m zkouË╔. Nikdo nev╔ pro├.
Ozvala se sada t¤n╩, kter┴ se p╔semn┼ dost Ëpatn┼ popisuje, ale kterou
naËt┼st╔ tĎeba popisovat nen╔, proto┌e si to v┼tËina lid╔ vyzkouËela
a v╔, o co jde. PatĎ╔te-li k tÎ menËin┼, pokus╔me se pro v┴s ten zvuk
vystihnout jako: "FŇ╔ - fijŇ".
VËechno je v poĎ┴dku, harmonika funguje a Jana hraje prvn╔ p╔sni├ku.
Nen╔ d╩le┌itÎ jakou, proto┌e hraje hezky a um╔ jich hodn┼, tak┌e si sem
m╩┌ete klidn┼ doplnit n┼jakou vaË╔ obl╔benou - a ona v┴m ji r┴da zahraje.
Prost┼ takov┴ p╔sni├ka na pĎ┴n╔. S t╔m se v kn╔┌ce moc ├asto nesetk┴te.
Kdyby v┴m snad jedna p╔sni├ka nesta├ila a cht┼li byste jich v╔c, prost┼
si to pĎe├t┼te znovu a vyberte si n┼jakou jinou. Opakovan┘m ├ten╔m tohoto
odstavce m╩┌ete dokonce str┴vit s pĎ┴teli pĎ╔jemn┘ ve├er pln┘ hudby.

"J┴ to taky slyË╔m.", Ëeptal Ben, "Harmonika. N┼co mi to pĎipom╔n┴".
"Jo, tu melodii zn┴m, ale n┼jak si nem╩┌u vzpomenout na n┴zev", Ďekl Oskar.
"Tady n┼co nehraje.. Tady n┼co hraje", pĎidal se Sosna.
"Jdeme?"
"Jdeme."
A Ëli. Nebylo to jednoduchÎ, les byl v t┼ch m╔stech hustË╔ a zvuk se jim
chv╔lemi ztr┴cel. Museli se v┌dycky zastavit, zachovat absolutn╔ ticho a
ur├it novou polohu, co┌ jim zdroj zvuku neuleh├oval, neboď byl evidentn┼
v pohybu. Nakonec ale vypadli z kĎov╔ a uvid┼li ji. ˇla proti nim a mo┌n┴
se i trochu lekla, proto┌e pĎestala hr┴t. PĎelÎtla naËe hrdiny jedin┘m
zkoumav┼-kritick┘m pohledem a r┴zem j╔ bylo vËe jasnÎ.

"Ahoj", za├ala, proto┌e n┼kdo za├╔t prost┼ mus╔.
"Hoj ahoj hoj", zamumlali sborem a sna┌ili se protistranu podrobit stejn┼
zkoumavÎmu pohledu, ale nebylo jim jasnÎ ani o chlup v╔c ne┌ pĎedt╔m.
Kdov╔, jak to ty holky d┼laj.

"Kam jdete?", zeptala se, aby Ďe├ nest┴la.
"My nev╔me", odpov┼d┼l Oskar.
"No, ehm.. prost┼ tak.. jdeme.", upĎesnil Ben.
"Tak to m┴me spole├nou cestu", m┴vla v ËirokÎm Ňhlu do hloubi lesa.
"Nechcete se pĎidat?"
Koukli se na sebe, pokr├ili rameny a Ďekli: "Tak jo".
Opr┴Ëili ze sebe jehli├╔ a pĎistoupili bl╔┌.
"Ben", Ďekl Ben.
"Oskar", Ďekl Oskar.
"Sosna", Ďekl Sosna.
Chvilku zav┴hala a nakonec Ďekla: "Jana".
Pak se musela v duchu sm┴t, ┌e ze vËech pĎezd╔vek a jmen, co kdy m┼la,
musela vybrat zrovna tuhle.
"Zn┴te n┼jak┘ p╔sni├ky?"

Ben u┌ cht┼l pĎik┘vnout a Ď╔ct, ┌e zn┴, ale v posledn╔ chv╔li se zarazil.
Zamyslel se a za├al zoufale vzpom╔nat na n┼jakou, kter┴ nen╔ nesluËn┴ nebo
morbidn╔. C╔til, ┌e s tou jedinou, kter┴ se mu vybavila, asi neproraz╔.
"Co jsem m┼l dnes k ob┼du", nadhodil Sosna a polkl slinu.
Ben hodil jeho sm┼rem varovn┘ pohled a rozhodl se vylo┌it svÎ eso.
"Sk┴kal pes!"
Jana se zatv┴Ďila pobaven┼ a Ďekla: "J¤, ta je dobr┴" a zkusmo zahr┴la
prvn╔ch dvan┴ct t¤n╩ (taky jsem to musel po├╔tat na prstech :-)).
Tak s t┼mahle bude aspo╬ legrace, pomyslela si.
"Tak jdeme?"

Tak Ëli. NaËt┼st╔ znal Oskar p╔sni├ek dost a mohl opravit sk¤re.

"Hele, Jani, nebudeË m╔t u sebe nit a kousek jehly?", zeptal se cestou Ben.
"Neboj, u┌ to m┴m v pl┴nu', Ďekla Jana, ├╔m┌ vyvedla Bena trochu z m╔ry,
"Ale a┌ t┴mhle", a uk┴zala na prosv╔taj╔c╔ kraj lesa.
Sosna to u┌ nevydr┌el a spustil: "A taky bysme neradi, kdyby sis vo n┴s
myslela, ┌e jsme tĎeba n┼jak┘ vy┌╔rkovÎ, ale nem.. Mmmmm!"
V┼tu nedokon├il, proto┌e m┼l pĎes pusu Benovu ruku.
"Toho si nevË╔mej, my to vod n┼j poslouch┴me celej den", omluvil ho Ben.
"A pro tebe m╔t jehlu m╩┌e, co? To je nespravedl.. Mmmmm!"
"VËechno bude," Ďekla Jana, "tu chvilku to snad vydr┌╔Ë, koukni - kraj lesa
je t┴mhle, a tam to vËechno vybal╔me".
"JÎ v┴┌n┼?", o┌il Sosna.
Oskarovi se nyn┼jË╔ atmosfÎra moc nel╔bila a rozhodl se j╔ zm┼nit.
"Nebe je modr┘ a zlat┘, b╔l┴ je slune├n╔ z┴Ďe.."
A povedlo se mu to. SlyËel, jak se k n┼mu postupn┼ pĎid┴vaj╔ dalË╔ hlasy.
A zp╔v┴ dokonce i Ben. Synchronizace je horË╔, ale o tu pĎece nejde.
"Horko rko a sv┴ sv┴te├n╔ ËatyËaty.."

Tak doËli a┌ na konec lesa a tam se rozvalili na tr┴vu plni o├ek┴v┴n╔,
kolem Janina batohu. OtevĎela ho a Ňpln┼ nejdĎ╔v z n┼j vyt┴hla jablko.
"Na zat╔m, potom se naj╔me vËichni", pod┴vala ho Sosnovi.
Sosna pohledem na jablko m╔rn┼ zbledl. Okam┌it┼ ho poznal. Bylo to jedno
z TňCH jablek, na kter┘ch si nem┼li ├as pochutnat.
"Kdes k tomu pĎiËla?", ptal se pro kontrolu.
"RadËi jez," Ďekla, "nebo u┌ ho nechceË?"
"J¤, chci!", vzal j╔ ho z ruky.
"Od jednoho hodn┘ho p┴na tam za lesem. Nen╔ to daleko."
"Co┌e? On ti je DAL?"
"Co se div╔Ë? Kdy┌ tam pĎijdeË a sluËn┼ popros╔Ë, d┴ ti taky."
To teda jo, pomyslel si Sosna. D┴.
Ale pĎes dr┌ku.
Ben ┌asl. Byl to straËn┼ jednoduch┘ trik. B┘valo by sta├ilo si o ty jablka
norm┴ln┼ Ď╔ct. Tahle mo┌nost ho prost┼ nenapadla. Ani by nemusel m╔t d╔ru
v kalhot┴ch. Rezignovan┼ je svlÎkl a odevzdal Jan┼, kter┴ mezit╔m obratn┼
navlÎkla nit.

Pozoroval ji, jak Ëije, a pĎitom mu zakru├elo v bĎiËe. Ani se neohlÎdla,
s┴hla do batohu a vyndala druhÎ jablko, stejn┼ p┼knÎ jako to prvn╔.
"Vem si taky, sou dobr┘"
Ben kapituloval. Uchopil jablko a chv╔li si ho prohl╔┌el. PĎesn┼ji: d╔val
se sice t╔m sm┼rem, ale nezd┴lo se, ┌e by m┼l o├i zaostĎeny na bl╔zko.
Pak si zamyËlen┼ ukousl. Bylo vynikaj╔c╔.
"Hotovo", ozn┴mila Jana za chvilku. "M┴Ë to i s t╔m utr┌en┘m poutkem a
d╔rou v kapse", usm┴la se - a Ben se poprvÎ v ┌ivot┼ zastyd┼l.
"Tak, a te─ se naj╔me" rozhodla. Vyt┴hla n┼jakÎ potraviny, kterÎ se ve
v┘sledku uk┴zaly b┘t gul┴Ëovkou s chlebem.
"Nic moc," Ďekla, kdy┌ si pod┴vali l┌╔ci, "ale ne├ekala jsem hosty".
"Aspo╬ n┼co", Ďekl Sosna.
"N┴hodou je to dobr┘", pochv┴lil j╔dlo Ben.
"A moc ti d┼kujeme, ┌es n┴s zachr┴nila", dodal Oskar.
"ßle prosimv┴s", m┴vla rukou.
Po j╔dle zkusil Ben pot┼┌kat Janino zavazadlo.
"TÎda! Fuj, m┴Ë to t┼┌k┘ jako k.. jako p.. No prost┼ hodn┼ t┼┌k┘.
Ale tady Sosna zrovna ┌┴dnej b┴gl nem┴, tak ti s t╔m r┴d pom╩┌e,
˙EJO Sosno?"
"D╔k, ste hodn┘, ale batoh si ponesu sama. Jsem zvykl┴."

Bylo pozd┼ odpoledne a naËi hrdinovÎ, te─ u┌ i s hrdinkou, se odebrali na
dalË╔ cestu. Ch╩zi si zpĎ╔jem╬uj╔ zp┼vem a hran╔m na harmoniku, vypr┴v┼j╔
se veselÎ pĎ╔hody a tak. Ur├it┼ se jeËt┼ dnes zastav╔ ve vesnici a pokus╔
se doplnit z┴soby. A proto┌e toho maj╔ za cel┘ den u┌ dost, najdou si
m╔sto na nocleh a poĎ┴dn┼ se vysp╔. A z╔tra..



© 1996 Pasoft







.