Nepojmenovaná - Kapitola 1

V místnosti zazvonil telefon. Oskar se pomalu probudil a neohrabaně sáhl
na stolek. Při této náročné manipulaci mu sluchátko vyklouzlo, spadlo na
zem a zahulákalo: "Nazdááár, tady Ben!".
Oskar zavrčel něco hodně neslušného a hlas ze sluchátka pokračoval:
"Jedeš s náma na vejlet. Řikam ti to předem, abys pak nebyl překvapenej,
až se tam pro tebe za půl hodiny stavim."
Oskar zalovil pod postelí, vytáhl sluchátko a zařval do něj bez pozdravu:
"Seš normální?! Dyť je noc, nikam nejdu!".
"To nebyla otázka, ale věta oznamovací", mlelo sluchátko dál odněkud zpod
postele a Oskar vztekle mrštil botou do tmy. V místnosti se rozsvítilo.
Po krátké pauze otevřel oslněné oči a na zdi na vypínači spatřil něčí
stopu. Rychle hmátl pod postel, sebral sluchátko a spustil:
"Tak poslouchej, ty blázne. JÁ na žádnej vejlet NEJEDU! Jasný?".
"Fajn", odpověděl Ben, "takže za půl hodiny". A zavěsil.
Oskar se posadil a řekl první nadávku, která ho napadla. Chvíli seděl a
pak řekl druhou. Nakonec zívl, vrátil sluchátko na své místo na stůl a
o dvacet minut později byl připraven odjet kamkoliv.

Ben je Oskarův bývalý kolega, který vyniká hlavně ve dvou směrech:
je mimořádně inteligentní a maximálně praštěný. Skvělá kombinace, která
svému vlastníkovi zajistí průšvih, kdykoliv je to možné. Jak Oskar říkává,
"cvok". Ale má ho rád, protože "kde je Ben, tam se pokaždý něco děje".
A teď se něco dít rozhodně mělo.
Přesně za 30 minut od chvíle, kdy se rozezněl zvonek na telefonu, zaštěkal
zvonek u dveří. Byl to ten nechutný známý drnčivý rachot zvonků u dveří,
kterým se nám zvonky snaží sdělit, že venku někdo je. Podobný zvuk často
slyšíte, když se malé dítě snaží vyslovit nějaké pro život velmi potřebné
slovo. Například "traverza".
Tenhle jenotvárný zvuk může znamenat cokoliv. Milou návštěvu, doporučený
dopis, souseda bydlícího pod námi, či útok pojišťovacího agenta.
Právě teď však mohl znamenat jedinou věc: že za dveřmi stojí Ben. A stál.
Měl na sobě standardní cestovní hadry, na nohou standardní cestovní boty,
na zádech standardní cestovní bágl - a když mu Oskar otevřel, díval se na
něj standardním cestovním obličejem číslo 19.
"Čau. Tak jdeš?"
"Ahoj, Bene", začal Oskar, ale ihned pojal podezření. "Jaktože jseš sám?
Pojede s náma vůbec někdo?"
"Jasně že jo", odpověděl Ben klidně. "Sosna. Ale eště vo tom neví."

Takhle nějak to bylo pokaždé, protože podobné akce byly u Bena na denním
pořádku. Když se to tak vezme, vlastně na tom nebyl Oskar zas tak špatně.
Mnohem lépe, než chudák Sosna, kterého teď šli vzbudit a vytáhnout ven na
podezřelý výlet. Není třeba popisovat jejich cestu k Sosnově domu. Stačí,
když se zmíníme o veselé situaci, která tam vznikla díky zamčenému vchodu,
sadě zvonkových tlačítek a výpadku paměti.
Hlavní je, že za chvíli se vydali k nádraží i s rozespalým nadávajícím
Sosnou, na kterého je vždycky spoleh, protože nepokazí žádnou legraci.
A tím máme všechny hrdiny našeho příběhu pěkně pohromadě, víc už jich
opravdu nebude. Teď se však vraťme zpět do děje, protože naši hrdinové
právě dorazili na nádraží.

"Hele, Bene, a kam to vlastně jedeme?", zeptal se u pokladny Oskar.
"To je tajný.", řekl Ben, hodil za přepážku pár drobných, usmál se na
slečnu za okénkem a stručně jí sdělil: "Třikrát kamkoliv. A co nejdřív."
Šlo to jako po sádle. Dostali tři jízdenky do Někam, vyběhli ven na
nástupiště a skočili do vagónu. Ve stejné chvíli řekl plechový rozhlas
plechovým hlasem cosi plechově nesrozumitelného, vlak se rozjel, dovedně
prokličkoval mezi lidmi na nástupišti, zatroubil a fííí! - vyrazil vstříc
neznámým dálavám.
Za okénkem se míhaly sloupy, stromy, keře a sloupy a stromy a sloupy.
Ben na to všechno jen fascinovaně zíral a po několika minutách pronesl
"Teda to je scrolling.. A to rozlišení.."
Oskar a Sosna se na sebe podívali. S takovýmhle bláznem se vydali neznámo
kam, nevěda co všechno je může potkat - a co je nejspíš potká. Když si
odmyslíme to drobné nedorozumění s průvodčím kvůli obyčejnému červenému
držadlu, tak cesta proběhla vcelku klidně a všichni tři teď stáli na
jedné bezvýznamné zastávce uprostřed polí, kde už jistě pěkných pár let
žádný vlak ani nepřibrzdil.

Rozhlédli se. Kolem dokola se rozkládala jedna velká zarostlá plocha,
pole se tu mísila s loukami a celkově to tvořilo silný dojem.
"Hmm, tak kam pudem?", zeptal se po chvíli povinného ticha Sosna.
"To je fuk. Můžem to vzít třeba tadyhle napříč", ukázal Ben.
Po pravdě řečeno, bylo to fuk. Nakonec to vzali tamtudy napříč.
Po pár kilometrech uviděli v dálce "Něco jako malý město", jak to velmi
správně odhadl Ben. Zamířili tím směrem a za chvíli rozeznali pár chalup
a malý kostelík. Nakonec vyšli na silnici, která je pohodlnně dovedla až
do městečka.
Vypadalo to tu docela normálně, přesto se ale celou dobu nemohli zbavit
zvláštního pocitu, že tu něco není v pořádku. Rozhlíželi se kolem dokola,
aby zjistili, čím by to mohlo být. Na cestě potkali jen pár zaparkovaných
aut, převrácený cirkusový vůz, čekárnu na autobus a čtyři kánoe. Zkrátka
nic neobvyklého.
Střed městečka tvořilo náměsti, které kolem dokola obcházely staré domy.
Pýchou náměstí byla kamenná kašna, momentálně bez vody a telefonní budka,
momentálně bez přístroje. Jak se rozhlíželi, zvláštní pocit u nich sílil.
Ben se najednou nečekaně zastavil a řekl: "Moment.. A kde sou lidi?"
"Teď si trefil hlavičku na hřebíček!", pochválil ho Sosna.
"Vážně", přidal se Oskar, "A já pořád, co mi tu chybí."
"No neřikam, že musim lidi vidět každej den, ale někdy se bez nich člověk
prostě neobejde.", řekl Ben.
"Jakto?", zeptal se Sosna.
Ben neodpověděl, zahnul k místnímu hostinci a vešel dovnitř. Oba dva ho
neochotně následovali.
"Hele, Bene", začal opatrně Oskar, "Viď, že se nezleješ jako minule?"
"Vypadá to tak", odpověděl smutně Ben a rozhlédl se po prázdné místnosti.
"Haló, je tu někdo?", pokusil se Sosna kohosi přivolat. Marně.
"Hmm, asi to bude samoobsluha", řekl si Ben a hrnul se k výčepu.
Obešel pult, sebral půllitr a začal všelijak kroutit uzávěrem na pípě.
Něčím podobným většinou kroutíte tak dlouho, dokud:
a) to neukroutíte,
b) něco nevyteče,
c) vás to nepřestane bavit.
Ben patřil do skupiny "cé je správně" a vzdal to poměrně brzy.
"Sakra. Mi neřikejte, že tu nikde nemaj' ani žádný lahváče.", zaklel.
Nakonec otevřel nějakou lednici, zakřenil se, vyndal z ní několik lahví
zlatavého pěnivého moku a rázem byl na odchodu. Pak se v něm asi hnulo
svědomí, tak zalovil v kapse a nechal na pultě nějaké drobné. Vyšli ven.

Náměstí bylo liduprázdné. Kolem dokola nebylo živáčka. Ani mrtváčka.
Ani nemrtváčka.
"To je jak v hororu", prohlásil Oskar.
"To neříkej", upozornil Sosna. "Aby se ti to náhodou.."
"Neviděli ste tady ňákou lampu?", zeptal se najednou Ben.
Sosna udiveně vzhlédl. "K čemu?"
Benovi se v ruce blýskla jedna z lahví. "Nemám jí o co otevřít".
"Ne, neviděli", zvýšil Oskar hlas v domění, že mu tím v něčem zabrání.
"Škoda", řekl Ben a vytáhl z kapsy otvírák.
Odněkud z dálky se ozvalo tlumené chraptění, snad z obecního rozhlasu.
Nikdo si ho ale nevšímal, protože všichni koukali co nejdřív vypadnout.
Nebylo to tak obtížné, hned za městem odbočili na polní pěšinu, prošli
krátkým úvozem a za chvíli už jim pod nohama lupalo jehličí. Byli v lese.
Cesta příjemně ubíhala a Ben se zbavil poslední prázdné láhve.

"Hele, támhle v tom vysokým křoví se něco hejblo", hlásil Oskar.
"Hmm, zas ňákej houbař", zavrčel Sosna, ale Ben se hned chytil:
"Blbost. Kde by se tu vzal houbař. Spíš to bude ten lev."
"JAKEJ lev, Bene?", zeptal se významně Oskar.
"No ten, jak jim před chvílí zdrhnul."
"Cože?"
"No hlásili to, když sme procházeli tim městečkem."
Teprve teď Oskarovi došlo, PROČ bylo náměstí tak liduprázdné a ucítil
slabé mrazení v zádech.
"A taky řikali, že prej je nebezpečnej."
"Mlč, Bene!", okřikl ho Sosna. "V tom křoví vážně něco je."
"Hele, radši odsud vypadnem", navrhl Oskar.
"Nikdy! Já chci lva!", zvolal Ben a vykročil ke křoví.
Oskar ztuhl jako sosna a Sosna se nezmohl na jediné slovo.
Stačila chvilka, aby Ben zmizel v porostu mladých smrčků a kolem
nastalo hrobové ticho. Uběhlo pár minut a nic se nedělo.

"Hele", začal nesměle Oskar, "neměli bysme mu jít na pomoc?"
"To zvládne", utěšil ho Sosna a udělal dva kroky zpět.
Po dalších pěti minutách byla situace stejná a Oskar začal vážně:
"No.. Možná bysme se tam vážně měli podívat. Jestli to nebyl lev,
tak se vlastně nemusíme bát.."
"A co když byl?"
"Tak už taky ne, protože nažranej lev neútočí", uzavřel Oskar logicky.
Po chvíli váhání vstoupili oba do křoví, kde nějakou dobu zmateně tápali.
Nakonec se dostali na vyšlapanou cestičku, která je zavedla na palouk.
Sotva vypluli z mlází a oprášili se, uviděli Bena, jak sedí na zemi a
hypnotizuje starý pařez.
Sosna se naštval: "To snad neni možný! Tak von si tu normálně sedí!"
Ben sebou trhl a otočil se. "Co? Jo, to ste vy. Co tu děláte?"
"Zachraňujem tě", zabručel Oskar.
"Můžeš nám říct, co tady blbneš?!", zeptal se Sosna.
"Já..", řekl Ben pomalu.
"No?", zvýšil hlas Sosna.
"Rád bych vám představil svýho novýho kamaráda", začal Ben a ukázal na
velký, mechem zarostlý pařez, který měl tak pokroucené kořeny, že vypadal
spíš jako nějaké podivné zelené stvoření. "Tak tohle je.."
"Ummm", řeklo stvoření, "já mám dněška naožeňiňy."

Bylo už k večeru, když všichni tři stoupali do kopce a mířili ke skalnímu
převisu, kde se rozhodli přenocovat. Cesta to nebyla dvakrát schůdná a
navíc se Ben začal projevovat zvýšenou aktivitou hlasivek.
"Vy ste stejně skvělý kluci, fakt. No né, hele vážně. Já vás obdivutento,
obdivuju. Čék de jednou na vejlet a vy s nim. To já bych nemoh'."
Oskar a Sosna zarytě mlčeli.
"Jo a to už sem vám řikal, to jak se definuje pre.. pe.. deropremptron?
Ne? No to vám musim povědět, to je ohromně zajímavá věc.."
A následovala dlouhá přednáška o definici retropedonu, kterou Sosna
neposlouchal a Oskar si z ní zapamatoval jen to, že kočka nesmrdí.

Když došli k převisu, byla už tma, byli silně unavení a měli hlad.
Večeře proběhla tak, že z batohů vytáhli pár věcí, o kterých se podle
hmatu domnívali, že jsou k jídlu - a snědli je. Pak zalezli do spacáků a
čekali na spánek. Odněkud z hloubi lesa se ozval táhlý řev doprovázený
několikerým zavytím.
"Se těm sýkorkám divim, že zpívaj i v noci", řekl Ben.
Oskar unaveně namítl: "To nebyla sýkorka."
"Tak co teda? Netopýr?"
Oskar to pro dnešek radši vzdal, zahrabal se hluboko do spacáku a snažil
se co nejrychleji usnout.
"Nebo špaček. Určitě to byl špaček."
Ale to už Oskar nevnímal, protože spal a právě teď se nalézal kdesi
daleko od lidí, uprostřed louky plné kytiček, obklopen hejnem motýlů.
Rostla tu spousta keřů a taky jeden hodně starý dub, na němž visel
oběšený trpaslík.

Ráno bylo chladno. Sosna vstal jako první a hned se pustil do přípravy
vydatné snídaně. Po něm se probudil Oskar a nakonec i Ben. Ten se vůbec
budí zajímavým způsobem. Nejdřív se začne převalovat a vydávat zvláštní
zvuky nízkého kmitočtu. Potom se náhle prudce posadí a praští se skálou
o hlavu. Ulehne, chvíli přemýšlí a potom zařve: "Jáááu!"
Pak vysune rozcuchanou hlavu, zívne, zamžourá, podrbe se a řekne:
"Sakra.. Kde to sem? A který je století?"

Ranní náladu spravil až pohled na kotlík, ve kterém bublalo něco moc
zajímavého a odkud se linula báječná vůně. Z erárního chleba ubyly tři
velké kusy a všichni se s chutí pustili do jídla.
"Nechceš přikusovat?", zeptal se Oskar a podával Benovi cosi zeleného.
"Co je to?", zeptal se Ben nedůvěřivě.
"Allium cepa".
"Fuj, to bych teda nežral", ošklíbl se Ben.
"Cibule", dodal Oskar a zazubil se. "Velmi chutná zelenina".
"Ukaž, dej to sem", hmátl Ben rychle po celém svazku a dál už jen
spokojeně chroupal.
"Neviděli jste tu někde takovej malej balíček?", zeptal se najednou Sosna.
"Jakej?"
"No asi takhle velkej. Byla v něm březová kůra na oheň. Určitě sem ho měl
včera v báglu, ale teď ho nemůžu najít.."
"Ty naděláš pro březovou kůru. Dej pokoj.", smál se Ben.
Nakonec Sosna kousky z balíčku našel.. Ve zbytcích po večeři.
Všichni si po namáhavém spánku ještě chvíli odpočinuli a pak šli dál.

Kolem byla krásná nedotčená příroda. Jak Slunce vycházelo, jeho paprsky
měnily barvu z odstínu červené na žlutou a skrz listy stromů vrhaly na
zem složité obrazce. Na stráni přeběhla srnka, o které Sosna tvrdil, že
je to kamzík, ale byl to zajíc. Netrvalo dlouho a stáli na vrcholu kopce.
"Jééé, tam dole je tak krásně.", zasnil se Ben při pohledu do údolí.
"Hmm, tak proč sme lezli nahoru, když dole je tak krásně!?", zahučel
Sosna, ale jeho slova přerušilo vzdálené hřmění.
"Bude bouřka", oznámil Oskar.
"Tobě taky nic neujde", řekl Sosna.
"Hmm, jenže kde?", hleděl Oskar na modrou oblohu v dáli.
Najednou se ozval Ben. "Mám takové tušení, že.."
"Buď zticha!", okřikl ho Sosna.
A právem, protože pokaždé, když má Ben 'takové tušení', skončí to špatně.
Jako teď. Pod vlivem Benova 'takového tušení' se všichni tři obrátili.
Celé nebe za nimi bylo hustě pokryto černými mraky.
"A hele, támhle už prší", ukázal Oskar na deštivou stěnu v dálce, která
se k nim rychle přibližovala. Vypadalo to jako hra stínů, kterou kreslily
mraky po zemi. S údivem zírali na to velkolepé divadlo, které jim příroda
poskytla. Za chvíli jim došlo, že právě TEĎ tu jako diváci nejsou - a dali
se na útěk. Podařilo se jim uběhnout sotva pár metrů, když se černé mraky
přehouply přes vrchol kopce a rychle zašpinily nebeskou modř.

"Na mě káplo", postěžoval si Ben.
"Na mě taky", přidal se Oskar.
"Co budeme dělat?", navrhl řešení Sosna.
Ještě chvíli běželi dolů jako o smrt, když náhle vprostřed střemhlavého
pádu zahlédl Ben na úpatí hory temný otvor. Rychle vstal a zavelel:
"Támhle se schováme!"
Všichni okamžitě prudce změnili směr a za okamžik dočvachtali ke spásnému
otvoru, který ústil do nitra hory. Vskočili dovnitř, složili se na zem a
dlouho se nezmohli na nic jiného, než těžce oddechovat a hloupě se smát.
"Tak tohle bylo těsný", prohlásil Ben.
"Eště chvíli a mohli sme ždímat spodky, hehe".
Oskar se podíval na oba zmoklé kamarády a radši nic neříkal.
Mírně nakloněné pruhy deště pleskaly o zem a rozstřikovaly bláto.
"Vidim, že se nám pude skvěle dolů", ošklíbl se Sosna a koukal přitom
na potůčky vody, která s sebou brala hlínu do údolí a měnila svah na
prvotřídní kluziště.
Sosna se teprv teď začal věnovat místu, kam vlezli. Byla to jeskyně s
rovným dnem a oblými stěnami, jako stvořená pro někoho, kdo hledá úkryt
v dešti.
"Bez obav", snažil se oba uklidnit Ben.
"Tyhle lijáky netrvaj dlouho. Jak rychle přijdou, tak zas odejdou."
"Jo. Kdybys aspoň tak nefuněl", namítl Oskar.
"Kdo? Já?!" bránil se Ben - a Sosna zbledl.
"He.. hele..", zakoktal.
Tři páry očí se zadívaly do šera a spatřily tam čtvrtý.
"To sme teda v pěknym průseru", zašeptal Ben, když se vzpamatoval.
"Vopatrně, ať ho nevyplašíme. Deme vocaď. Rychle!"
A déšť nedéšť, ihned vypálili ven takovou rychlostí, jako kdyby je snad
honil lev. S hrůzou v očích a bez šance zabrzdit letěli z kopce dolů.
Naštěstí kopec končil. Naneštěstí potokem.
"Eeeéééééé!", přijelo bahno Ben.
"Uhůůůůůůů!", přijelo bahno Sosna.
"Áááááááááábl bl!", zahučelo do vody bahno Oskar.
Silný proud jim umožnil ověřit Bernoulliho rovnici v plném rozsahu a po
pár marných tempech zjistili, že vystoupí, až bude chtít voda. Vzniklou
situaci skvěle vyřešil strom, ležící v cestě. Možná by mu poděkovali, ale
to by nesměl být obrostlý šípky. Všichni tři se po něm vyškrábali na břeh
a svalili se do trávy. Nemělo smysl se schovávat, nebylo kam.
Pršelo ještě asi půl hodiny, potom šum deště zeslábl a skrz mraky projely
paprsky Slunce. Vzduch se prosytil chladným dechem vody a ze zmáčených
stromů opadávaly poslední kapky. V okolní přírodě zavládlo posvátné ticho,
přerušované jen občasným šploucháním potoka, tleskáním kapek, vzdalujícím
se hřměním a Sosnovou stupidní hláškou: "Jé hele, duha."



© 1996 Pasoft







.