Nepojmenovaná - Kapitola 2

O tom, že všechny hrdiny našeho příběhu máme pěkně pohromadě, jsme se
zmiňovali už na začátku. A opravdu je to tak, všichni tuto skutečnost
zřejmě vzali a asi málokdo by se našel, kdo by pochyboval. Ani my
nepochybujeme, snad bychom k tomu mohli připojit jen malou poznámku.
Spíš poznámečku. Takový drobný neškodný dodatek: O hrdinkách nebyla řeč.

Zhruba ve stejné době, ale o den dřív, totiž procházela ulicí nepříliš
vysoká dívčina. Abychom byli upřímní - to, co příroda zanedbala na její
výšce, už kromě šířky nikde jinde nedohnala.

Dokonce ani ten výraz 'procházela' není z nejpřesnějších.
Její oči byly zaostřeny na nekonečno, nevšímala si ani sloupů ani
uskakujících lidí a nohy jí vedly správným směrem jen po paměti.

Zastavila se před vchodem starého oprýskaného domu a chystala se
energicky kopnout do dveří. Normálně by je otevřela s citem, jak
se na dveře sluší, ale dnes měla chuť rozbít všechno, co se jí
připlete do cesty. Tyhle dveře však byly natolik zkušené, že raději
na nic nečekaly a beze slova se otevřely. Dívka na okamžik znejistěla,
ale vzápětí se výraz její tváře upravil do podoby úlevného pochopení.

"Á, dobrý odpoledne, Janičko", pozdravil jí ze dveří hlas staré paní.
"Dobrý den, paní Málková,", ovládla se, "ukažte, já to udělám", a opatrně
pomohla vymotat staré paní nákupní tašku z kliky.
"Jdete nakoupit? To jste mohla říct, skočila bych vám"
"Né, děkuju, já se potřebuju trochu projít, ale jsi móóc hodná.",
nešetřila stařenka chválou, "To víš, stará bába se musí jít občas ven
provětrat. Čerstvej vzduch a tak."
"Aspoň že máte hezký počasí, ale mohlo by bejt teplejš"
"Já jsem ráda, že není žádný horko. Tak ahoj, Janičko, ahoj."
"Mějte se", kývla na pozdrav a zjistila, že se na stařenku směje.

Za paní Málkovou zaklaply dveře a klapnutí dveří se párkrát proběhlo po
starém domě nahoru a dolu. Na chodbu padl stín.
Jana si teprve teď uvědomila, že tenhle krátký rozhovor jí přepnul myšlení
do trochu jiné roviny a na chvíli dal zapomenout na všechny chmury.
Nadýchla se. Ucítila studený pach domu.

Rozběhla se po schodišti do třetího patra a brala schody po dvou.
Zvuky jejích vlastních bot si s ní zahrály na honěnou, ale ať se snažila
běžet jakkoliv rychle, stejně jim neutekla. Zastavila se přede dveřmi.
Do tlukotu jejího srdce doznívaly zezdola poslední kročeje jako v
podivném chóru, až umlkly docela.

Pak zachrastily klíče v čistém K moll, ozvalo se dvojí hlasité cvaknutí
a nevrlý zvuk unavených pantů.
Jana vešla dovnitř. Tiše jí přivítala usměvavá předsíň.
Hmm, nikdo doma, ale nic jiného vlastně nečekala. Zbytek rodiny se
toulal bůhvíkde a všichni se sejdou jako vždycky až večer u televize.
Měla na to vlastní názor, ale raději se s ním nikde nešířila. Každý má
přece právo dělat si co chce.

Došla do kuchyně a napila se bublinkatého nic ze sifonové láhve.
Dala si ještě jednou a vzpomněla si, že pořád nosí v tašce nové bombičky,
co koupila už před týdnem. Došla pro ně a dala je na místo: druhá
přihrádka vlevo.

Pak přešla do pokoje, sedla si na pohovku a chvíli pozorovala modrou sovu,
jak visí na zdi, neúnavně koulí očima sem-tam a tiká.
Pohledem přešla malý gobelín s Rumcajsem, který ani nekoulel očima, ani
netikal, až se zastavila na pestrobarevné indiánské pokrývce.
Jana se na ní dlouze zadívala a v paměti se jí začaly objevovat obrazy
nostalgických vzpomínek, se kterými má onu přikrývku spojenou.
Najednou vytušila, že se k ní pocit, který jí ovládal ještě před chvílí,
zase vrací. Zaťala rty a pěsti. Ne, takhle s ní už nikdo jednat nebude.
Musí se nějak uklidnit. Nezůstane tu už ani chvilku.

Zvedla se, došla ke své skříni a bez přemýšlení z ní vyndala pár věcí.
Všimla si, že na dno vypadl modrý pásek. Sebrala ho, složila a vrátila ke
kimonu. Pak do starého prošoupaného batohu naházela nějaké hadry na ven,
otlučený hrnek, nůž - a přidala k tomu, co našla v kuchyni.
Dokončila balení, srovnala batoh a pevně utáhla kožené řemínky.
Nakonec si na krk uvázala šátek, sebrala ze šuplíku foukací harmoniku
a když za ní bouchly dveře, na stole zbyl jen narychlo napsaný papír:
"Mám všeho dost, tak mě teda pár dní neuvidíte. Mějte se hezky. Jana."

Zamířila ven z města. Cestu znala nazpaměť, chodívala tudy celkem často,
když utíkala betonovým sarkofágům a hledala útočiště mezi zelenými
dlaněmi matky Přírody. Konečně minula poslední zeď, která jí připomínala
mrtvou šeď za zády a pokračovala dál, už mnohem klidnější, uvolněnější
a svobodnější.

Necháme jí, ať si jde, dokud jí nohy nesou. Určitě si zatím spraví náladu
koukáním na obrovské zelené dlaně kolem, poslechem větrné symfonie,
obdivem ptačího zpěvu a přemýšlením nad tím, proč všechny kamínky všude
na světě křupou pod botami úplně stejně. Možná dokonce časem vytáhne
harmoniku a něco pěkného nám zahraje.

Vraťme se teď k našim plavcům, kteří odpočívají po obdivuhodném sportovním
výkonu. Mraky už dávno odtáhly hledat si zábavu jinam, vyšlo příjemné
sluníčko a za chvíli nikdo nepozná, že do kraje zavítal déšť.
Na břehu řeky pobíhají tři mládenci v trenýrkách a vnucují kolemrostoucím
stromům své šaty.

"Triko už je suchý", promačkával Ben kus hadru visící na větvi.
"Jo, ale kalhoty budou pár minut potřebovat", provedl Oskar nepřesný odhad.
Najednou spatřili, jak se k nim podél řeky vrací Sosna, na první pohled
sklíčený.
"Co je?"
"Je to v pytli", stěžoval si Sosna, "Uplaval mi pytel".
"Teda batoh", dodal.
"Tybláho, nekecej, to neni možný, koukal ses pořádně?"
"Jo"
"Sakra chlape, proč to dáváš z ruky, když víš, že to budeš potřebovat?"
Upřeně se mu zadíval do tváře.
"Nojo, já vim, voda", nevydržel Ben jeho pohled, "Bylo tam něco důležitýho?"
Sosna vyvalil oči.
"Důležitýho?! Umřem hlady v divočině! Měl jsem tam JÍDLO!"
"Hmm, tak to je vážný", řekl Ben a vzpomněl si, jak ráno v rámci vyvážení
stability nákladu přestěhovali všechno jídlo k Sosnovi.
Oskar se sehnul a začal obracet haldu věcí na zemi.
"Počkejte, mám dojem, že jsem tu někde zahlíd.. Moment, už to hled.."
Chvíle napjatého ticha.. Asi tak..
"Je tady!", zvolal Oskar a vytáhl na světlo krabičku olejovek.
"Uau! Sem s ní!", slintal Sosna, "Máš otvírák? A taky kousek chleba?
Nemusí ho bejt moc, stačí tak krajíc nebo dva.."
"Sosno.."
"Nebo tři, kdybyste si ode mně chtěli taky trochu vzít.."
"Sosno!"
"No dobře, tak dva, ale budu mít hlad.."
"Sosno!!"
"Co je?"
"Nemáme otvírák."
"Jo, takže jenom půlku patky, malinkou kůrči.. COŽE?!"
"Mně uplaval a tuhle Ben má akorát ten svůj na flašky", ukázal prstem Oskar.
Ben se zarazil a chvíli se zdálo, že se nad něčím rozhoduje.
"No dobře", řekl nakonec, "Abyste si nemysleli.. tak abyste věděli.."
Váhavě došel ke stromu, vzal své kalhoty a vytáhl něco z kapsy.
Dvakrát to potěžkal, rozmáchl se a.. frrrr.. žbluňk!.
"Spokojeni?", zeptal se s viditelnou úlevou.

Říká se, že smích, ten pořádný smích, který začne nutkavým pohihňáváním,
přejde do hysterie a končí uvolňujícím smíchem od srdce, řeší konfliktní
situace a přispívá ke zlepšení všeobecné nálady.
Naši hrdinové jím vyřešili konfliktní situaci a zlepšili všeobecnou náladu.
Potom pomalu dosušili prádlo, sbalili co se dalo a vyrazili na další cestu.
Snad by ještě stálo za zmínku, že se předtím pokusili několikrát násilím
donutit krabičku, aby vydala obsah, ale krabička se bránila velmi statečně
a v jednom případě dokonce zaútočila. Oběť utrpěla lehké zranění zubů a
ústní dutiny, takže to vzdali.

Oskar si prohlížel krajinu a kontroloval strategické rozmístění mráčků.
"Jde se nám docela fajn, žejo. Dokonce si myslím, že ta malá koupel celkem
bodla", řekl Oskar a dával si záležet, když vyslovoval malá.
"A cho ídlo?", začal znovu Sosna.
"Nemluv pořád vo jídle, to ti nestačily ty volejovky? Kvůli tobě začínám
mít hlad", okřikl ho Ben.
Sosna svíral v jedné ruce lesklý hranatý předmět, druhou si držel pusu a
napadaly ho ty nejzvrhlejší myšlenky, co by se dalo provést krabičce
olejovek.
Oskar měl už pěknou chvíli výčitky svědomí a rozhodl se s nimi skoncovat.
"Bene?"
"Hmm?"
"Hele.. to, no.. vážně ti není toho tvýho otvíráku líto? Víš, já to tak
vlastně ani nemyslel, když jsem říkal, že.."
Ben se začal smát.
"Né, vůbec!" Fakt ne. Stejně jsem ho našel. A víš vůbec, kolika způsobama
se dá taková flaška vodevřít?"
Oskarovi sklaplo. Jednak se ho silně dotklo, že se to Bena nedotklo a navíc
tušil, co bude následovat. Hodinová přednáška o otevírání lahví.

"Tak úplně nejčastější je to vo hřebik nebo šroubovák. Prostě zastrčíš pod
víčko, pšššš - a je to votevřený. Nebo vo lampu, vzpomínáte jak sem hledal
ve městě lampu? Tak na ní je dole takovej šroub a když tam.."
Sosna bedlivě poslouchal, jestli by něco nepochytil a Oskar se přepnul do
spacího režimu.
"Trochu složitější je to vo druhou flašku, to se musí obě šikovně zaháknout
do sebe a když zapáčíš, jedna z nich povolí. Nebo vo stůl, to jí položíš
víčkem na hranu, praštíš do ní a pšššš!"
"Pšššš?", zeptal se pro kontrolu Oskar, jehož spící režim nebyl bez chyby.
"Jo, pšššš. Když se chlastá na stavbě, máš spoustu možností. Třeba vo futro
dveří, vo zednickou lžíci nebo vo kolečko. Tam se to musí zaháknout za tu
díru co je v tý trubce. Má to správnej průměr. Taky sem to viděl vo zub."
Sosna zaúpěl.
"Promiň", dodal Ben nepřítomně a pokračoval: "Dá se to i vo brejle, ale
musej mít správnej šmrnc. Jak ho nemaj, tak je to půl napůl, rozumíš.
Kdo z koho, buď brejle nebo flaška"
"Šmrnc", řekl Oskar.
"Přesně tak. Většinou to teda vyhrajou brejle.."
Ben mluvil a mluvil, cesta ubíhala a pocit nejlepšího kuchaře v nich každým
krokem sílil. Ben dokončil přednášku.
Oskar ji přestal vnímat už u hřebiku a Sosna teď opatrně začal:
"To je fakt skvělý, to s těma flaškama.."
"To teda je", nafoukl se Ben za své znalosti.
"A hele, třeba.. no mě to jenom napadlo, když seš taková bedna na ty flašky,
jestli tam taky nemáš nějakou fintu na pikslu volejovek?"
"Bedna na flašky?! Já??", zamračil se Ben.
"Ale jo", usmál se po chvíli, "V takovým případě bych asi použil otvírák".
Sosna posmutněl.
"Jé, to je ale pěknej klacek, ten si vemu", řekl najednou Ben a shýbl se.
"Takovej čistej, hladkej.. Kamaráde, budeš moje hůl", určil mu osud a pro
další cestu se ho odmítal zříct.

Přecházeli další větší louku a pomalu si začínali zahrávat s myšlenkou,
že sejdou do nějaké vesnice a vyžebrají tam něco na zub. Na obzoru v dálce
se červenal malý ostrůvek střech, tak se bez dlouhého rozhodování vydali
k němu.
Výhled na krajinu byl překrásný, kolem se rozkládaly zelené kopce a kopečky,
občas pokryté lesem jak neholená brada. Básníci a geodeti tomu říkají
pahorkatina, obyčejní lidé to nazvou prostě kopce. U úředníků a osob se
sedavým zaměstnáním se vžil název děsný krpály, pro někoho to jsou vrchy,
pro jiného zase..
"Jó, hory, ty já prostě miluju", začal Ben, aby přehlušil kručení v břiše a
Sosnovy neustálé zmínky o jídle. Zastavil se, opřel se o hůl a vychutnával
krásy krajiny.

"Hory, hory.. kdyby tu bylo aspoň něco k.."
"Zklapni!", neudržel se Ben.
"Nojo pořád.. Taky mě nemusíte furt.. Vidim jáábkáá! Strášně móc jabléék!",
zařval náhle Sosna, až se ostatní lekli.
"Huráá!", vyskočil a hnal se směrem k ohradě, za kterou se skvěly krásné
jabloně s ještě krásnějšími plody.
"No to je paráda! To se nažereme!", vykřikl Ben, strčil do Oskara a oba
běželi za Sosnou. Sotva se ocitli u ohrady, začli se drápat nahoru a za
okamžik už kráčeli po zahradě k prvnímu osypanému stromu na obzoru.
"Co když to něčí je?", zkusil namítnout Oskar.
"Jasně. Naše!", umlčel ho Ben.
Už se skoro blížili k jedné vypasené jabloni, už očima vybírali první z
jablečných obětí a těšili se na skvělé pochutnání, když tu náhle..

"Nevotáčejte se, za náma je něco strašlivýho", řekl Oskar.
"Co je mu?" zeptal se Ben starostlivě.
"Nevim, to má z určitě z hladu. Najíme se.", doporučil Sosna.
"Jasně", kývnul Ben - a zdálo se, že řeči o jídle mu už tolik nevadí.
"Jestli von třeba nemyslí toho vobrovskýho psa, co jde za náma..", změnil
téma Sosna.
"To sakra že myslim", a neotáčejte se tam.

"Jé hele pejsek!", ohlédl se Ben a zastavil.
Všichni kolem užasli. Ten hafan vypadal jako.. no jako velký zlý pes.
"Pocém.. no pocém, hodnéj", začal se s ním Ben mazlit, "Kde máš pána?".
"Hodnéj.. Jááu! Ty bestie necháš toho! Pustíš!"
Pak bylo vidět, jak Ben bleskurychle popadl svojí hůl..
"Říkám ti to naposled po - dob - rym!"
Pes zakňučel.
"Žeryku k noze!", uslyšeli - a zahlédli člověka, jak spěchá směrem k nim.
Naštěstí to stihnul.
"Héj, toho čokla byste si měl hlídat, koukněte co mi udělal", žaloval Ben.

"Já ti dám hlídat, ty holomku! Šlapete po MÝM pozemku!", začal muž bez
pozdravu, "Plot jste neviděli, co?"
"Plot? Vy říkáte tý ubohý řadě dvoumetrovej kůlů a vostnatýmu drátu plot?",
vyjel na něj Ben ostře, "Tak pardón, ale taky ste tam moh' dát nějakou
ceduli, pane!"
Muž podobnou odpověď rozhodně nečekal. Otevřel ústa a chtěl něco říct,
ale vyšla z něj jen nějaká neurčitá samohláska.
"Navíc máte mít psa uvázanýho u boudy a ne ho pouštět proti chudákům
počestnejm lidem jako my.", přidal si Ben, který byl bohužel neustále v
přesvědčení, že ON je ten dobrý.
"To by vám ho moh' kliďánko kdokoliv zastřelit, ani byste nemrk'!"
Oskar sykl: "Nedráždi ho!"
"No jasně! Váš pes je silně vohroženej druh, takže víte co my teď uděláme?
Koukněte se támhle, vidíte to?", ukázal Ben energicky někam před sebe.
"Tak vidíte to?!", zvýšil hlas.
Muž se zmateně otočil a zapátral pohledem ve směru, který Ben naznačil.
"Zdrhááméé!", zařval Ben jak nejsilněji mohl a strhnul kamarády k zběsilému
útěku na konec zahrady. Nebylo to daleko, ale zmatený muž si po chvíli
uvědomil, že stále drží psa za obojek.. A pustil.. Naštěstí pozdě.
Přes plot přeletěla poslední postava, dole se mohl jezevčík uštěkat a na
zahradě zbyla ležet jenom ta Benova hůl.

Později, v dostatečné vzdálenosti od zahrady a v bezpečí lesa, se cítili
o mnoho lépe.
"Proč my musíme mít dycky takovou smůlu?", začal Ben.
"Takový krásný jabka. Taky se moh' s náma rozdělit, skrblík jeden.", dodal
Sosna, který měl pořád hlad.
"Počkejte.. tiše!", zavelel Oskar.
"Co je?"
"Pssst!", položil Oskar ukazováček na rty a zaposlouchal se do zvuků lesa.
"Něco slyším", dodal šeptem.

Naší kamarádku Janu jsme svému osudu zanechali včera večer, když byla
ještě kousek od města. Dnes je to lepší, má za sebou noc v přírodě a
už na tom rozhodně není jako včera. Šlape si to pěkně po cestě a brouká
si nějakou improvizovanou hudbu:
"Hmmm hm hmmmm hmmmm.."
Usmála se.
Vytáhla z kapsy harmoniku a zkusila, jestli hraje. Vlastně se jí ještě
nestalo, aby nehrála, ale patřila prostě k těm lidem, kteří si takhle
harmoniku před hraním zkouší. Nikdo neví proč.
Ozvala se sada tónů, která se písemně dost špatně popisuje, ale kterou
naštěstí třeba popisovat není, protože si to většina lidí vyzkoušela
a ví, o co jde. Patříte-li k té menšině, pokusíme se pro vás ten zvuk
vystihnout jako: "Fúí - fijú".
Všechno je v pořádku, harmonika funguje a Jana hraje první písničku.
Není důležité jakou, protože hraje hezky a umí jich hodně, takže si sem
můžete klidně doplnit nějakou vaší oblíbenou - a ona vám ji ráda zahraje.
Prostě taková písnička na přání. S tím se v knížce moc často nesetkáte.
Kdyby vám snad jedna písnička nestačila a chtěli byste jich víc, prostě
si to přečtěte znovu a vyberte si nějakou jinou. Opakovaným čtením tohoto
odstavce můžete dokonce strávit s přáteli příjemný večer plný hudby.

"Já to taky slyším.", šeptal Ben, "Harmonika. Něco mi to připomíná".
"Jo, tu melodii znám, ale nějak si nemůžu vzpomenout na název", řekl Oskar.
"Tady něco nehraje.. Tady něco hraje", přidal se Sosna.
"Jdeme?"
"Jdeme."
A šli. Nebylo to jednoduché, les byl v těch místech hustší a zvuk se jim
chvílemi ztrácel. Museli se vždycky zastavit, zachovat absolutní ticho a
určit novou polohu, což jim zdroj zvuku neulehčoval, neboť byl evidentně
v pohybu. Nakonec ale vypadli z křoví a uviděli ji. Šla proti nim a možná
se i trochu lekla, protože přestala hrát. Přelétla naše hrdiny jediným
zkoumavě-kritickým pohledem a rázem jí bylo vše jasné.

"Ahoj", začala, protože někdo začít prostě musí.
"Hoj ahoj hoj", zamumlali sborem a snažili se protistranu podrobit stejně
zkoumavému pohledu, ale nebylo jim jasné ani o chlup víc než předtím.
Kdoví, jak to ty holky dělaj.

"Kam jdete?", zeptala se, aby řeč nestála.
"My nevíme", odpověděl Oskar.
"No, ehm.. prostě tak.. jdeme.", upřesnil Ben.
"Tak to máme společnou cestu", mávla v širokém úhlu do hloubi lesa.
"Nechcete se přidat?"
Koukli se na sebe, pokrčili rameny a řekli: "Tak jo".
Oprášili ze sebe jehličí a přistoupili blíž.
"Ben", řekl Ben.
"Oskar", řekl Oskar.
"Sosna", řekl Sosna.
Chvilku zaváhala a nakonec řekla: "Jana".
Pak se musela v duchu smát, že ze všech přezdívek a jmen, co kdy měla,
musela vybrat zrovna tuhle.
"Znáte nějaký písničky?"

Ben už chtěl přikývnout a říct, že zná, ale v poslední chvíli se zarazil.
Zamyslel se a začal zoufale vzpomínat na nějakou, která není neslušná nebo
morbidní. Cítil, že s tou jedinou, která se mu vybavila, asi neprorazí.
"Co jsem měl dnes k obědu", nadhodil Sosna a polkl slinu.
Ben hodil jeho směrem varovný pohled a rozhodl se vyložit své eso.
"Skákal pes!"
Jana se zatvářila pobaveně a řekla: "Jó, ta je dobrá" a zkusmo zahrála
prvních dvanáct tónů (taky jsem to musel počítat na prstech :-)).
Tak s těmahle bude aspoň legrace, pomyslela si.
"Tak jdeme?"

Tak šli. Naštěstí znal Oskar písniček dost a mohl opravit skóre.

"Hele, Jani, nebudeš mít u sebe nit a kousek jehly?", zeptal se cestou Ben.
"Neboj, už to mám v plánu', řekla Jana, čímž vyvedla Bena trochu z míry,
"Ale až támhle", a ukázala na prosvítající kraj lesa.
Sosna to už nevydržel a spustil: "A taky bysme neradi, kdyby sis vo nás
myslela, že jsme třeba nějaký vyžírkové, ale nem.. Mmmmm!"
Větu nedokončil, protože měl přes pusu Benovu ruku.
"Toho si nevšímej, my to vod něj posloucháme celej den", omluvil ho Ben.
"A pro tebe mít jehlu může, co? To je nespravedl.. Mmmmm!"
"Všechno bude," řekla Jana, "tu chvilku to snad vydržíš, koukni - kraj lesa
je támhle, a tam to všechno vybalíme".
"Jé vážně?", ožil Sosna.
Oskarovi se nynější atmosféra moc nelíbila a rozhodl se jí změnit.
"Nebe je modrý a zlatý, bílá je sluneční záře.."
A povedlo se mu to. Slyšel, jak se k němu postupně přidávají další hlasy.
A zpívá dokonce i Ben. Synchronizace je horší, ale o tu přece nejde.
"Horko rko a svá sváteční šatyšaty.."

Tak došli až na konec lesa a tam se rozvalili na trávu plni očekávání,
kolem Janina batohu. Otevřela ho a úplně nejdřív z něj vytáhla jablko.
"Na zatím, potom se najíme všichni", podávala ho Sosnovi.
Sosna pohledem na jablko mírně zbledl. Okamžitě ho poznal. Bylo to jedno
z TĚCH jablek, na kterých si neměli čas pochutnat.
"Kdes k tomu přišla?", ptal se pro kontrolu.
"Radši jez," řekla, "nebo už ho nechceš?"
"Jó, chci!", vzal jí ho z ruky.
"Od jednoho hodnýho pána tam za lesem. Není to daleko."
"Cože? On ti je DAL?"
"Co se divíš? Když tam přijdeš a slušně poprosíš, dá ti taky."
To teda jo, pomyslel si Sosna. Dá.
Ale přes držku.
Ben žasl. Byl to strašně jednoduchý trik. Bývalo by stačilo si o ty jablka
normálně říct. Tahle možnost ho prostě nenapadla. Ani by nemusel mít díru
v kalhotách. Rezignovaně je svlékl a odevzdal Janě, která mezitím obratně
navlékla nit.

Pozoroval ji, jak šije, a přitom mu zakručelo v břiše. Ani se neohlédla,
sáhla do batohu a vyndala druhé jablko, stejně pěkné jako to první.
"Vem si taky, sou dobrý"
Ben kapituloval. Uchopil jablko a chvíli si ho prohlížel. Přesněji: díval
se sice tím směrem, ale nezdálo se, že by měl oči zaostřeny na blízko.
Pak si zamyšleně ukousl. Bylo vynikající.
"Hotovo", oznámila Jana za chvilku. "Máš to i s tím utrženým poutkem a
dírou v kapse", usmála se - a Ben se poprvé v životě zastyděl.
"Tak, a teď se najíme" rozhodla. Vytáhla nějaké potraviny, které se ve
výsledku ukázaly být gulášovkou s chlebem.
"Nic moc," řekla, když si podávali lžíci, "ale nečekala jsem hosty".
"Aspoň něco", řekl Sosna.
"Náhodou je to dobrý", pochválil jídlo Ben.
"A moc ti děkujeme, žes nás zachránila", dodal Oskar.
"Ále prosimvás", mávla rukou.
Po jídle zkusil Ben potěžkat Janino zavazadlo.
"Téda! Fuj, máš to těžký jako k.. jako p.. No prostě hodně těžký.
Ale tady Sosna zrovna žádnej bágl nemá, tak ti s tím rád pomůže,
ŽEJO Sosno?"
"Dík, ste hodný, ale batoh si ponesu sama. Jsem zvyklá."

Bylo pozdě odpoledne a naši hrdinové, teď už i s hrdinkou, se odebrali na
další cestu. Chůzi si zpříjemňují zpěvem a hraním na harmoniku, vyprávějí
se veselé příhody a tak. Určitě se ještě dnes zastaví ve vesnici a pokusí
se doplnit zásoby. A protože toho mají za celý den už dost, najdou si
místo na nocleh a pořádně se vyspí. A zítra..



© 1996 Pasoft







.