Úvod do světa neslyšících

Volné vyprávění o sluchovém postižení, o neslyšících a jejich světě. Pokud jste o tom doteď nic nevěděli, bude to pro vás dost překvapivé. Čtěte dál.. a radši si sedněte.


Existuje takové úsloví: "Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí."
Je to bohužel pravda. Když člověk slyší, může si s lidmi povídat - může navázat komunikaci kdy chce, na ulici, při nákupu nebo v tramvaji. Když si doma zapne rádio, má pořady a zprávy ve stejné kvalitě jako ostatní. Není izolován. Neslyšící bohužel ano :-(

Řeknu-li, že neslyšící jsou cizinci ve vlastní zemi, tak nepřeháním. Když potká průměrný slyšící člověk průměrného neslyšícího, domluví se spolu? Moc ne. Slyšící typicky začne zvyšovat hlas, křičet a řvát do ucha, protože si myslí, že to pomůže. To je k smíchu. Nakonec to nejspíš vzdá se slovy "Já ti nerozumim" a rychle uteče. Zdvořilejší zkusí oblíbenou domluvu "rukama nohama", nebo začne shánět papír a tužku. Není divu, že takový "dialog" nikdy netrvá dlouho a všichni se snaží svého "břemena" zbavit. Není to bohužel legrace, takové situace se neslyšícím při kontaktu se slyšícími stávají.

Velký problém při komunikaci s neslyšícími je jazyk. Hodně neslyšících totiž neumí správně česky. V žádném případě to ale není jejich vina, jen prostě čeština není jazyk pro ně. Češtinu si vymysleli slyšící pro sebe a udělali si ji hrozně složitou. Je krásná, bohatá, malebná i zvučná - ale pro neslyšící naprosto nevhodná (bez urážky). Oni mají svůj jazyk, lepší. Znakovou řeč.

Vědci zjistili, jak slyšící lidé čtou. Uvidí slovo - a mozek ho nejprve rozpozná jako text. Hned potom ho převede do známé zvukové (!) podoby, aktivuje centrum sluchu a slovo mlčky "přehraje". Úplně stejně, jako kdyby ho člověk normálně slyšel, jenomže v podvědomí. Zajímavé, že?
Schválně si to zkuste, jste-li slyšící. Čtěte - a soustřeďte se NE na to, co čtete, ale na to, jakým způsobem jednotlivá slova vnímáte. Uvidíte, že je budete zároveň "slyšet" (proto je rychlost čtení omezena na rychlost řeči, kterou dokážete souvisle vnímat). Proč tohle píšu?
Protože k pochopení věci je třeba vědět něco o vývoji mozku slyšícího a neslyšícího člověka. Je mezi tím obrovský rozdíl. Velmi záleží na tom, kdy vznikla sluchová vada - jestli se někdo jako neslyšící narodil, nebo jestli přišel o sluch až později.

Představte si, že jste nikdy neslyšeli hlasovou (mluvenou) podobu písmen. Neznáte žádný zvuk pro písmeno "E", prostě vidíte jenom tři vodorovné čárky spojené jednou svislou. Tenhle znak může s jinými tvořit slova. Někdy se nad ním píše čárka, někdy háček, jindy zase nic - a neexistuje na to žádné pravidlo. Prostě to tak líp ZNÍ (ne vypadá).

Teď k těm shlukům znaků, ke slovům, přijde Čeština a začne s nimi všelijak žonglovat. První pád, třetí pád, ženský rod, mužský rod (co má společného mužský rod s nosem?! nos je nos!). Shluky znaků se vám míhají před očima, mění koncovky, stávají se z nich úplně nové shluky znaků - a když se je pokusíte poskládat do věty, vznikne problém s předložkama, spojkama a výplňkama, aby to drželo pohromadě. Přitom stačí jen poplést pořadí slov - a bude to špatně. To je důvod, proč čeština není pro neslyšící.

Ukázka reálné věty psané neslyšícím:
Ještě nemam, další počkat. Proto, já mam kamarádka ona má svetr udělat hotovo, ale nebyl setkánit. Počkat..

Kromě gramatiky mají neslyšící problémy se slovní zásobou. Je to tím, že byli od malička odříznuti od zdrojů informací. Neslyšeli nikoho z rodiny mluvit, ani žádné rádio a televize jim slovní zásobu nerozšířily. Pro slyšícího člověka naprosto běžná slova (talent, inflace, monarchie..) třeba ani vůbec nemusí znát, protože je denně neslyší z televize, jako ostatní.

Znaková řeč - pod tímhhle názvem se skrývají dvě věci: Znakový jazyk a znakovaná čeština. Znakovým jazykem se baví sami neslyšící mezi sebou, má vlastní pravidla, gramatiku, pořadí znaků ve větě atd. Znakovanou češtinu si vymysleli slyšící, aby to měli jednodušší. Vznikne, když vyslovíte normální českou větu a každé slovo v ní ukážete znakem. Asi jako kdybyste překládali anglický text tím stylem, že přeložíte všechny slova a zachováte pořadí (How are you? Jak jsi ty? Do you know, what is it good for? Dělat ty vědět, co je to dobře pro? :-))

Znakovaná česká věta nedává ve znakovém jazyce žádný smysl. Stejně tak i věta ve znakovém jazyce, doslovně přeložená do češtiny. Mezi oběma je VELKÝ rozdíl a nedá se to míchat, i když znaky jsou společné.

Může se stát, že neslyšící nepochopí napsanou větu, třeba "Dnes jdu s maminkou nakupovat". Nepochopí to ani tehdy, když vše přeložíte do znakované češtiny (tím jste větu jen převedli z papíru na pohyby rukou). Snažíte se tedy dál a vysvětlujete každé slovo zvlášť: "Dnes" - ubezpečí vás, že ví, co je dnes. "Jdu" - ano, chodit přece umí. "S" - zná také. "Maminkou" - jasně že zná maminku. "Nakupovat" - ano, nakupuje se v krámě. Takže znovu zopakujete celou větu, ale on jí zase nerozumí. Teprve když mu někdo řekne větu ve znakovém jazyce, BLIK! okamžitě pochopí. Došlo vám doufám, že tu něco neklape?

Znaková řeč není jedna. V každé zemi se mluví vlastní znakovou řečí, která se od všech ostatních úplně liší, stejně jako čeština od němčiny, francouzštiny nebo maďarštiny. Naučíte-li se jednu, tak se v druhé zemi vůbec nedomluvíte. Mezinárodní znaková řeč sice existuje, ale doma si stejně každý mluví "po svojim".
Potkají-li se však dva rození neslyšící z různých států, kteří doma mluví každý svou vlastní znakovou řečí - světe div se - oni si rozumí! Je to hrozně zvláštní věc a slyšící to nedokážou pochopit. Klíč k téhle záhadě je uložen právě v rozdílu vývoje mozku u slyšícího a neslyšícího člověka.

Bohužel za komunismu byla u nás znaková řeč dlouho zakázaná a neslyšícím se násilím vnucovala čeština. Nikoho nezajímalo, že znaková řeč je pro ně přirozená. Ta byla v té době jen "opičí mávání nedůstojné pro člověka" a tvrdě se razila cesta orální metody (Neslyšící se při ní učí správně špulit rty a jazyk, řídit dech atd., aby dokázali mluvit, přestože to sami neslyší. Zároveň se učí odezírat, když mluví někdo jiný. Jsou v tom utopené hodiny a hodiny těžké práce).
Komunismus u nás sluchově postiženým dost uškodil, ale to je téma na dlouho a naštěstí je dnes hodně věcí jinak. Neslyšící byli uznáni za národnostní menšinu se vším, co k tomu patří: vlastní kultura i řeč.

Před časem lékaři vynalezli sluchovou protézu. Takovou, která umožňuje slyšet lidem s poškozeným vstupním sluchovým mechanismem (bubínek, kladívko, kovadlinka), ale kteří mají v pořádku sluchový nerv. Samozřejmě ji hned naoperovali několika neslyšícím a hodně si od toho slibovali - vždyť tihle lidé mohou konečně poznat, jaké to je slyšet!
Ukázalo se, že neslyšící tyhle sluchové protézy nesnášeli a lékaři jim je museli brzy zase odejmout. Nezvykli si totiž na nový vjem. Způsoboval jim nepříjemné pocity a mnohdy dokonce bolest proto, že jejich mozek nedokázal filtrovat všechny zvuky, které do něj najednou začaly přicházet. Neuměl rozlišit jeden od druhého a všechny mu splynuly v šum. Tuhle vlastnost filtrace si mozek vytváří od nejmenšího věku.

Vědci spočítali, že v místnosti, o které slyšící říkají "tichá", je za běžných podmínek přítomna asi stovka různých zvuků. Tikání hodin, šustění šatů, vlastní dech, tlukot srdce, zvuky zvenku - a tak dál. Mozek slyšícího však tyto zvuky na pozadí odfiltruje a "odloží stranou", takže je člověk vůbec nevnímá, když nechce. Díky filtraci také rozumí řeči jednoho člověka v davu, zpěvu při hudbě, apod.

U lidí, kteří se jako neslyšící narodili (nebo těch, co ztratili sluch v raném dětství) nemá mozek vyvinuté sluchové centrum. Místo toho ale ovládá jinou věc: dokonale vnímá a filtruje pohyby. To, co pro někoho vypadá jako pomatené máchání rukama, je směs pohybů. A v ní se neslyšící vyznají stejně dobře, jako slyšící ve směsi zvuků.

Říká se, že neslyšící "slyší" celým tělem. Vnímají totiž různé vibrace a záchvěvy o trochu líp než slyšící, protože těm obvykle zvuk vše "přehluší" a doprovodným efektům nevěnují takovou pozornost. Neslyšící se baví stejně jako slyšící a také rádi tancují. Nevnímají přitom hudbu, ale právě nárazy rytmu, proto musí být zvuk o něco výraznější. V sále pak stačí viditelně pověsit ceduli s nápisem, co zrovna hrají (VALČÍK, POLKA..).

Neslyšící se scházejí v klubech, kterých není moc, ale v každém velkém městě jeden je. Nemluví o ničem zaobaleně a v pozlátku (jako slyšící), ale řeknou vše přímo narovinu. A také neznají ironii: to je věc slyšících. Když slyšící řekne "Klidně to jablko sněz", může tím myslet také ironicky "Opovaž se ho dotknout". Neslyšící, který nepozná tón hlasu, ho s klidem sní (dovolení přece dostal :-)).

V denním životě musejí neslyšící používat spoustu kompenzačních pomůcek. Třeba speciální domovní zvonky, které místo zazvonění rozblikají všechna světla v bytě. Budík pro neslyšící je také zajímavá věc. Může to být velká vibrační deska, co se montuje přímo do postele, záblesková výbojka nad postel nebo jen malý vibrační budík či hodinky na cesty. Místo obyčejného telefonu používají psací telefon (malá krabička s displejem a klávesnicí), mobilní telefon na SMSky a fax.

Televize je dobrá, když má teletext, k některým pořadům se občas vysílají skryté titulky. Když ho nemá, jsou neslyšící odkázáni buď na odezírání nebo na tlumočení do znakové řeči. Odezírání je velmi únavné a po pěti souvislých minutách se automaticky přestáváte soustředit. Také nefunguje u cizích filmů s dabingem nebo prostě tam, kde nevidíte mluvčímu na ústa. Znakové řeči je dnes na obrazovce zoufale málo, vlastně jen dva pořady: Zprávy ve znakové řeči 5 minut o všedních dnech a Televizní klub neslyšících jednou za 14 dní půl hodiny. Toť vše. Skvělá podpora, že?

U nás je také velmi málo tlumočníků znakové řeči. Znakovou řeč se chce naučit poměrně dost lidí, ale když přijdou na kurz a zjistí, že to není tak jednoduché, rychle odpadají. Začátečnické kurzy, co jsou od září, bývají plné, ale do listopadu polovina lidí uteče.
Ve světě jsou tlumočníci znakové řeči dokonce i na různých společenských akcích, které se neslyšících přímo netýkají, v kostele, divadle, atd. Jak je to u nás, víte sami.

Řeč rukou a těla je pro neslyšící základním vyjadřovacím prostředkem, proto jsou od přírody dobří v pantomimě. Neváhejte ani chvilku, máte-li možnost navštívit vystoupení divadla pantomimy neslyšících (třeba brněnská JAMU, NEPANTO, atd). Vždycky to stojí za to.

Jako žádní lidé, ani neslyšící nejsou všichni stejní. Někdo se nedomluví jinak než znakovým jazykem, jiný umí perfektně česky psát i mluvit a navíc výborně odezírá, takže stačí zahuhňat a on rozumí. Někteří se nevyznají v českém textu, ale jiní dokážou sami psát krásné básně. Na ukázku jedna báseň, co vyšla v časopisu UNIE České unie neslyšících VII/8/98:

JÁ A TY

ELIŠKA VYORÁLKOVÁ

Já a ty - jsme spojeni
v společném stesku z ticha
a přece umíme naslouchat
slunci i stromu

mě přenes temnotou
až na dno laskání
s očistnou samotou.
Do tesknic úponků
jsem rozsypala smích
do noci na sklonku
zpívám svůj dík....

větru i dešti
kdy jiný v žalu bloudí
nad propastí

Já a ty - jsme spojeni
v společném stesku
z ticha a tmy
jinojazyčnu vyznáváme chválu


Poznámka: Snažil jsem se všechno podat tak, jak nejlíp umím, ale vypadá to jako střepy z rozbitého skla. Snad vám nevadily věci naplácané jedna přes druhou, nepovedlo se mi to roztřídit. Hodně toho může chybět, něco je nepřesné, ale základ to má. Máte-li připomínky, pište je prosím na mail.


Zpět na hlavní stránku



.